Dark Wolf

KONEC

Ahojte. Tak tady oficiálně poslední díl povídky Dark Wolf. Až když je konec si uvědomuju, jak mi povídka bude chybět. Vlastně tohle byla moje první povídka, o které si myslím, že byla aspoň trochu ke čtení.

Ale za všechno děkuji vám. Moc, moc si toho vážím. Ani nevíte, jak moc. Někdy nastaly situace, kdy jsem měla chuť se na všechno vykašlat. Chtěla jsem skončit se psaním, ale vždycky jste mě podrželi a za to jsem vám nesmírně vděčná.

Se psaním rozhodně nekončím! Proto bych vás chtěla poprosit, jestli byste si nepřečetli mojí novou povídku DARK HORSE. Je to také fantasy, tak snad se najde někdo, kdo ho bude číst, stejně tak jako Dark Wolf.

Ještě jednou vám všem moc děkuji.

Kdybyste měli nějaké otázky, tak jsem na asku, nebo mi napište zprávu. Ráda vám odpovím.

Mějte se.

 

„Annabell, jsi mrtvá.“

Mrtvá…mrtvá…mrtvá…

Tahle slova se mi vryla do mysli a já poznala, že je definitivní konec…

Stála jsem jako přibitá k zemi.  Pořád jsem nějak nemohla pochopit tuhle situaci. Jsem mrtvá. Chtěla jsem křičet, chtěla jsem propuknout v hysterický pláč, ale nešlo to. Až po nějaké chvíli jsem se dokázala otočit, abych se podívala k zámku.  To co jsem viděla, bylo zvláštní. Jako by svět byl rozdělen na dvě části. A byli rozdělené neviditelnou stěnou. Na straně, kde jsem já. Necítím žádný chlad, ani horko, ani vítr, prostě nic. Necítím vůni lesů ani pach krve. Vidím naproti sobě vidím…mé tělo. Jak leží na zemi a není v něm ani známka života. Harry se k mému tělo rozběhl. Plakal a třásl se mnou. Snažil se mě vzkřísit, ale marně. Bolelo mě ho takhle vidět.

„Opravdu tě miluje.“ Ozval se vedle mě ten muž a já odskočila. Udělala jsem několik kroků od něj, protože je to určitě ďábel, který mě chce vzít do pekel.

„Proč máš jinou podobu?“

„Aha, myslíš si, že jsem ďábel. Já jsem jeho bratr. Já patřím do nebe.“

„Proč ti mám věřit?“

Nestihl nijak odpovědět, protože se okolo nás ozval strašný řev. Následně se před námi objevil obrovský plamen, ze kterého vyšel on. Ďábel ve své celé kráse. Hrozivě se na nás podíval a já se otočila na neznámého.

„Dobře, už ti věřím.“ Pronesla jsem.

„Myslel sis, že když mě zavřeš v mém vlastním domě, že se se pro Annabell nedostanu a ty si ji odneseš?! Dost mě podceňuješ bratříčku!“

„Stejně si ji nemůžeš vzít!“ Řekl rozhodně ten, jehož jméno neznám.

„Jasně, že můžu. Mám to ve smlouvě.“ Vytáhl starý pergamen, který už pamatuje řadu let a teď v něm je napsaný můj osud.

„Dobře, ale je tam jedná část, kterou sis nepřečetl. Přece tuhle smlouvu sepsal náš otec.“

„Kdo je váš otec?“ zeptala jsem se zmateně.

„Bůh!“ Odpověděli mi jednohlasně. Aha, takže bůh je otec těchto dvou. A kde je teď, když ho potřebuji? Asi jsem měla chodit do kostela.

„Jakou část?“ Zamračil se ďábel, když roz roloval pergamen. Jeho oči létali od začátku řádků do konce, když se snažil smlouvu rychle přečíst. Nakonec zvedl zrak opět k nám. Na tváři mu pohrával úšklebek, který se mi ani trochu nelíbil.