Dark Wolf

84.Díl - Záchrana...

„Prosím ušetři mě!" prosil jeden z nich. Na tváři a po celém oblečení jsem měla krev. Chtěla jsem ho zabít, ale musela jsem dát vědět i ostatním z nich, že tohle tady nebudu trpět.

„Teď mě dobře poslouchej. Oznámíš tomu, kdo vám velí, že tohle je moje teritorium! Rozumíš?! Už nikdy vás tady nechci vidět!" zakřičela jsem na toho muže, který se roztřásl nad tónem mého hlasu.

„Dobře, dobře! Řeknu jí to!" zakřičel, když se dostal na nohy.

„Teď běž. Běž!" zakřičela jsem. Jen rychle zakýval hlavou a utekl. Právě mi řekl, že jím velí žena.

Cítila jsem se tak živá, tak silná zrovna v tuhle chvíli. Jako by mi místo krve proudila v žilách láva místo krve. Rozhlédla jsem se kolem. Každý se na mě pohrdavě díval, ale mě to v tuhle chvíli bylo jedno. Můj meč stále plál a teď myslím, že ještě víc.

„Pomoc! Pomoc!" uslyšela jsem křičet ženu. Ani chvíli jsem neváhala a vydala se za tím výkřikem. Lidé mi uvolnili cestu. Cítila jsem z nich, že se mě bojí. Ale já byla tak plná energie, že jsem měla chuť se proměnit a běhat tu po lese dokud bych mohla.

Už vím, proč jsem se vždy cítila, tak slabá. Snažila jsem se své pravé já držet v sobě, což mě stálo více energie než používat oheň.

Šla jsem hlouběji do lesa, kde se u jednoho stromu krčila zraněná žena. Klekla jsem si k ní a ona na mě upřela své hnědé ubrečené oči. Mohla mít tak třicet let. Byla trochu buclatější a byla vyděšená.

Pohledem jsem ji vyzvala, aby mi řekla, co se stalo.

„Ony-ony utekly do lesa. Napadli nás tři muži v černém. Jsou ještě malé, někdo je musí zachránit."

„O kom to mluvíš?"

„Dcery nejvyššího rádce."

Nastražila jsem své uši a postavila se. Myslela jsem si, že je někde uslyším, ale slyšela jsem něco jiného.

„To si musíš dělat srandu?! Jak jste je mohli ztratit!!...Ty si ten největší vůl Johne!"

Byla to Eleanor. Co ona s tím má? Otočila jsem se zpátky a šla přímo k ní. Lidé se báli do lesů a teď ještě víc. Jen sledovali mě, co budu dělat.

„Eleanor!" promluvila jsem. Lekla se mě a zavěsila.

„A-ano?" zakoktala se.

„Co jste provedli?" můj hlas byl až děsivě klidný. Všimla jsem si jí, jak se začala třást.

„N-ic, opravdu nic." Nedokázala se mi podívat do očí.

„Eleanor! Nelži mi!" zvýšila jsem hlas.

„Dobře, dobře. My jsme to tak nechtěli. Nevěděli jsme, že tady ukážou. Jen jsme ty děti chtěli dostat do lesa, abychom je mohli zachránit a tím si lidi trochu uklidnit." Rychle ze sebe vychrlila a já na ní jen zírala.

„Uvědomujete si, co jste provedli?! Vždyť jsou to malé děti!" zakřičela jsem a ona udělala dva kroky vzad.

„Nekřič na ní!" Ozval se mužský hlas za mnou. Otočila jsem se a viděla za sebou Louise. Začala se ve mně vařit krev. On mi bude rozkazovat?! On?! Nikdy!

Vycenila jsem své zuby a pořádně na něj zařvala. Tohle museli slyšet až v Austrálii.

„Annabell! Ne!" postavila se před něj Eleanor. Mé oči už museli být rudější než kdy jindy.

„Jestli se jim něco stane, tak to bude mít následky Eleanor!" Řekla jsem výhružně a můj hlas zněl jako hlas nějakého monstra.

Skočila jsem dopředu a proměnila se. Je to dost dlouho, co jsem naposledy měla tuhle podobu. Cítila jsem se svobodná.

Běžela jsem lesem, jak nejrychleji jsem mohla. Měla jsem o ty děti strach. Bůh ví, co se jím může stát. Doběhla jsem na jedno místo, kde byli všichni kluci z mé smečky v kruhu a o něčem vážně debatovali. Stála jsem za nimi a oni si mě ani nevšimli.

Zavrčela jsem a oni strachy vykřikli. John skočil Ashtonovi do náruče. Vypadali vtipně. Hodně vtipně. Neudržela jsem se a zasmála se. I když jsem na něj extra naštvaná, tak se zasmála.

„Annabell!" zakřičel John, ale Ashotna se nepustil. Musel tušit, že jsem na ně naštvaná.

„Tak slyšela jsem, že jste něco naplánovali, ale já o tom nic nevím."

„Omlouváme se, ale už nás nebavilo sedět jen doma." Zafuněl John.

„No a kdyby jste byli na jarmarku, tak byste měli co na práci. Ale ne, vy musíte naplánovat něco extra, tak že to odnesou malé děti!" rozkřikla jsem se a všichni mlčeli.

„Takže, vy se teď hezky vrátíte domů a já napravím to, co jste pokazili. A potrestám vás, až se vrátím."

„Cože? Ne-"

„A žádné odmluvy! Pohyb!" Nakázala jsem a oni s mírnými nadávkami odešli.

„Prosím, my chceme jít domů za maminkou..."

Dětský hlásek se dostal k mým uším. Nemohou být daleko. Běžela jsem, co mi nohy stačili, až jsem doběhla na místo. Byly tam dvě malé dívenky, které se navzájem k sobě tiskli. Byli obklíčené dospělými lidmi, ale i dětmi. Které se bavili tím, že se dotkly dívek. Nezemřeli hned, ale dotyk Malaraska bolí. Dospělí, což jsem usoudila, že jsou jejich rodiče. Se jen vesele smáli. Nemohla jsem se na to dívat.

„Neruším?" zeptala jsem se nevině a všichni se na mě podívali. Vrátila jsem se zpátky do lidské podoby. Měla jsem na sobě rudé šaty a mé oči měli pořád rudou barvu.

„Dívejte, další přišla na smrt." Zasmálo se jedno z dětí. Vypadalo opravdu děsivě. Černé oči upíral na mě.

„Oh, nemyslím si. Takže teď mi vydejte ty dívky. Patří ke mně."

Všichni na okolo se zasmáli, ale mě do smíchu nebylo.

„Jestli je chceš, musíš se dostat přes nás."

„Žádný problém."

Mé celé paže začali hořet.

„Pryč!!" zakřičel někdo a vydali se na útěk. Pár jsem jich dohnala a, prostě jsem je zapálila. Rychle jsem se proměnila zpátky ve vlka a šla k malým dívenkám, které se krčily u stromu.

„Nasedněte, honem. Musím vás odsud dostat. Nebojte. Neublížím vám."

Lehla jsem si na zem, aby na mě mohly lépe vylézt. Nejdříve byly zmatené, ale nakonec na můj hřbet vylezly.

„Oni nás, ale dohoní!" řekla starší z nich. Zasmála jsem se a postavila se. Kdo by si myslel, že budu utíkat, tak byl na omylu. Nechtěla jsem je nikde vyklopit, proto jsem šla pomalu.

„No ták. Utíkej. Vždyť nás chytí." Zakňučela starší a zatahala mě za srst.

„Bojíte se tmy?" zeptala jsem se.

„Ano."

„Tak se dívejte."

Okolo nás začali poletovat malé plamínky ohně. Vypadalo to jako malé lampióny, které osvětlovali oblohu.

„Wow." Zašeptali obě dívky. Usmála jsem se a pokračovala dál.

„Tak se pohodlně usaďte. Jste od domova dost daleko."

Řekla jsem potichu a zašla hlouběji do lesa.

Tak a je tu další :D Stihla jsem ho docela rychle, že? :D No to máte za to vysvědčení :D No a napsala jsem jednodílovku, kterou jsem poslala na blog www.onedirection-ff.blog.cz

Jmenuje se sběratelé duší :)

Mohli by jste si ji prosím přečíst? Moc děkuju <3

A užijte si čtení :)