Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 20 - I don't think so

Louis

Je všude. Jako bych na každé věci skrývající se v tomto domě cítil jeho. Nenašel jsem ale nic nezvyklého nebo divného, pravda hodně místnosti bylo zamčených a už jen ten fakt, že tu pokoje zamyká je vzrušující. Proč by normální člověk zamykal své vlastní pokoje, když žije v domě sám, teda, když nepočítám mou občasnou a nyní i částečně nedobrovolnou přítomnost.

Už si chci jít dolů pro bundu a vydat se zpět do svého bytu, když projdu kolem pokoje, jehož dveře jsou pootevřené a z mezery mezi stěnou a okrajem dveří prosvítá úzký paprsek světla. Musel tam být nedávno. Přejdu ke dveřím a nenápadně se skrz škvíru podívám dovnitř. Díky oknům na východní straně mi slunce udeří do očí a částečně mě oslepí. Ostatní smysly však jsou schopny plně vnímat vše kolem mě a tak zřetelně cítím vůni olejových barev.

Rukou zatlačím do dveří, abych mohl vstoupit do místnosti. Netuším, jestli mě donutilo otevřít pusu to, že Harry maluje, opravdu výborně maluje, nebo to, že na tom obrazu uprostřed místnosti jsem byl já. Nahý. Úplně.

„Panebože," vydechnu a nevím, jestli vůbec chci vejít dovnitř. Nakonec má zvědavost, ostatně jako vždycky, překoná rozumné uvažování a pomalu po naleštěných parketách přejdu k plátnu. Velmi opatrně a rozvážně se dotknu tělové barvy, která nyní tvoří mé nahé tělo. Obraz je ještě vlhký, musel ho malovat nedávno. Nenapadá mě kdy jindy, než dnes ráno, nebo včera v noci. Vsázel bych na to druhé.

Ta představa, že mě skoro uškrtil, poté odnesl do postele, svlékl a nakonec vešel tady, aby mohl mé křivky přenést na plátno, mě dostává do kolen. Každý tah štětcem je dokonale bezchybný a přesný, možná, když si mě včera večer prohlížel, dělal to opravdu proto, aby mě mohl přenést do obrazu.

Když dokážu svůj pohled odpoutat od Harryho díla, které mě uchvátilo natolik, že jsem zapomenul na veškerou zlobu k němu, rozhlednu se kolem a uvidím další obrazy. Jsou naskládaný za sebou a vedle sebe podél zdi. Některé tváře na nich poznávám, jako třeba Liama, a jiné ne, například tvář staršího zamračeného pána. Jiné obrazy jsou naopak zcela abstraktní, myslím, že bych musel být umělec, abych dokázal rozlišit, co se na nich skrývá.

Zcela mě však zarazí ledové modré oči kontrastující s uhlově černými vlasy. Mezi staříky a Liamy na mě zírá s mírně pootevřenými rudými rty a dokonalými rysy Christian. Sehnu se k obrazu a zvednu ho do výšky tak, abych měl oči přibližně ve stejné výšce jako obrazový Christian. Natáhnu paže a znovu si dílo prohlednu. Je na něm něco jiného než na ostatních obrazech. Ten výraz a pohled, nahání mi husí kůži.

Upustím obraz na podlahu, když zaslechnu, jak se otevírají garážová vrata. V rychlosti se pokusím dát Christianovu hlavu do původní polohy a vyběhnu z pokoje. Chci jít směrem k východu, ale než ten směr najdu, Harry vejde dovnitř a já se zarazím v půlce kroku do obývacího pokoje, skrz který se vychází. Měl jsem na něj tady počkat, ale pořád ve mně vězí návštěvnost, a proto mu nechci dopřát ten pocit vítězství nade mnou, ne dnes ne.

Proto se otočím a co nejtišeji vyběhnu zpátky nahoru, bohužel se nedostanu k mé bundě. „Louisi?" jeho chraplák utne ticho a mně naskočí husí kůže po celém těle. Když za sebou uslyším kroky, rozběhnu se téměř sprintem do dalšího patra, co nejdále od ložnice, kam pravděpodobně míří. Několikrát zahnu do nějaké chodby, přičemž netuším, kde se právě nacházím. 

„LOUISI!?" hlasitě a důrazněji se znovu ozve jeho hlas a já pomalu, ale jistě přejdou na druhou stranu chodby, kde zahlédnu schody dolů. Opravdu potichu našlapuji na každý jednotlivý schod a modlím se, abych nebyl Harrym nebyl spatřen.