Chapter 36 - You must be Harry

4.3K 418 44
                                    


Louis

„Proč jste v tom případě pořád se mnou? Proč prostě neodejde žít si svůj život a nenecháte mě tady? Mučíte mé city, dáváte falešné naděje? To jsem vám opravdu dobrý jen na jedno? Proč si nenajde někoho jiného?" zeptám se ho a ucítím knedlík v krku. Nejhorší pocit na světě je ten, když vám někdo vezme naději, naději na lásku, kterou jste získali. Můžu milovat, ale není mi dopřáno být doopravdy milován. To je ta věc, která mě žere zevnitř a vytváří nyní slzy v mých očích, které pomalu začínají stékat dolů po tvářích.

„Protože tě, kurva, miluju." Jak vám můžou taková slova, tak ublížit. Připadám si, jako to nejméně cenné nic na světě, jen díky němu. To opravdu nejsem ani dost dobrý na to, aby se ke mně choval, jako k někomu, koho miluje, jen proto, že mu to komplikuje život.

„Mučíte mě," ozvu se po chvíli ticha a mezi mými slovy jsou slyšet tiché vzlyky, které nedobrovolně opouštějí mé tělo. „Nemůžete si se mnou dělat, co chcete, jsem člověk, mám city," snažím se, aby můj hlas byl pevný a sebejistý, opravdu se snažím.

„Očividně si s tebou můžu dělat, co chci. Tvůj život by beze mě totiž postrádal jakýkoliv smysl," tón jeho hlasu je chladný, ale přesto se v něm skrývá jistá vášeň a smyslnost. Už jen to jak mluví, dokáže ovládnout mé smysly. Nikdy jsem si nemyslel, že někdo může mít na druhého takový vliv, dokud jsem nepotkal jeho. Stal se mým nejkrásnějším nočním snem a nejhorší noční můrou, která si mě ale vyhledává ve dne.

Už chápu, proč chce tolik lidí usnout a nikdy se neprobudit. Ve mně ale pořád žije ta naivní a bláhová naděje, že se jednoho dne změní. Vždyť ani nevím, jaký byl před těmi pěti lety. Možná se vůbec nelišil a představy vytvořené v mojí hlavě pokaždé byly daleko od reality.

Neodpovím mu na jeho slova, místo toho jako ten největší slaboch zabořím hlavu mezi kolena. Je mi jedno, co si o mně bude Harry myslet, nechám pláčem ovládat své tělo, opřený zády o sedačku. Přemýšlím jen o jedné věci, kolik jsem toho ochotný snést od toho, koho miluji.

„Můžeš přestat brečet, nemůžu se soustředit na práci." To nemyslí vážně, že ne. Zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych byl schopný mluvit.

„A neměl bych přestat i dýchat?" ten pocit, když cítíte absolutní smutek a zároveň neskutečnou naštvanost se nedá k ničemu přirovnat. Máte chuť utéct a milé daleko a přitom zabít každého, koho potkáte. Stává se z vás najednou časovaná bomba.

„Pokud to dokážeš, aniž by si umřel, tak by to bylo ideální," odpoví mi bez vzrušení, nevím, jestli s ním chci být i nadále v jedné místnosti. Jsem jen lidské stvoření proboha, ještě jsem se nevypořádal s tím, co se před lety stalo a on na mě útočí další vlnou negativních pocitů.

Nevydržím ten tlak a chaos v mé hlavě, zvednu se ze země, a aniž bych se ohlédnul, skoro vyběhnu z pokoje a zabouchnu za sebou dveře.

Jdu dlouho chodbou neznámo kam, vyrážím do cizích lidí, snažíc se co nejrychleji dostat pryč z budovy. Když se ocitám na čerstvém vzduchu, mám pocit, že se dokážu konečně pořádně nadechnout. Cítím volnost.

Rozběhnu se ulicemi Las Vegas a běžím do té doby, dokud mi stačí dech. Zastavím se až před obrovskou fontánou, kde se svalím na lavičku a nechám na sebe se zavřenýma očima zářit sluneční paprsky.

I kdybych chtěl, jen těžko se s mým orientačním smyslem vrátím do hotelu. Nemám u sebe peníze, doklady, oblečení, nic. Přesto se cítím šťastně, volně, jakoby všechny problémy zůstali daleko za mnou. Vím, že tato euforie mě za chvíli opustí, ale můžu říct, že to za to stojí.

Dreamer (Larry Stylinson) - CZWhere stories live. Discover now