Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 45 - How are you?

Harry

Otevřu oči, když následující den uslyším otevírání dveří. Posadím se a sleduji, jak dovnitř nakoukne hlava s blonďatými vlasy. Jakmile se ujistí, že je tu správně, vejde dovnitř.

„Zdravím," řekne a na jeho tváři se vytvoří malý úsměv. „Posílá mě Liam, abych vám donesl nějaké věci," pronese a na noční stolek mi vyloží vedle klíčů od auta a peněženky, což byly jediné věci, které jsem u sebe měl, mobil, nějaké ovoce, džus a čokoládu. „To jídlo na seznamu nebylo, ale řekl jsem si, že by se vám mohlo hodit, protože přiznejme si to, v nemocnicích vaří hrozně." Překvapeně nadzvednu obočí nad jeho starostlivosti o mě.

„Děkuji." Usměv mu opětuji a pozoruji, jak tašku s oblečením a hygienickými potřebami pokládá vedle mé postele.

„Nevěděl jsem, jak dlouho tu budete, tak jsem vám vzal věci na týden. Ani mi nechtěli říct, co se stalo." Na jeho tváři se vytvoří smutný úsměv a já se vžiju do jeho situace. Soucitím s ním.

„Říkali, že si mě tu nechávají ještě jednu noc na pozorování, údajně mám v krvi zvýšené hladiny nějakých látek a oni neví proč. Jinak jsem si jistý, že se to brzo od Louise dozvíš." Při vyslovení jeho jména mi poskočí hlas, aniž bych si to uvědomil. „To jsem jim nestál ani za to, aby sem přišli osobně?"

Neodpoví. "Chápu."

Niall

Nemohl jsem mu říct ano, místo toho jsem raději mlčel a nic neříkal.

„Tak já už půjdu, pokud nic nepotřebujete. Kdybyste cokoliv chtěl, moje číslo máte u té čokolády." Smutně se usměji a s jeho poděkováním odejdu.

Projdu skrze nemocniční chodbu a zastavím se u dveří, o nichž vím, že skrývají Liama a ostatní.

Když otevřu, naskytne se mi pohled na kluka, jehož tvář je obmotaná různými obvazy a z nosu a z žil mu vedou jakési hadičky. Místnost naplňuje pípaní přístrojů a tichy pláč matky přítomného, která přijela jen před pár minutami.

Z druhé strany sedí jeho sestra, jejíž hnědě kudrnaté vlasy jsou staženy do culíku. Zatímco jednou rukou svírá ruku nemocného tou druhou tu Liamovu. Vedle Liama sedí na židli Louis s kruhy pod očima a mrtvolným výrazem. V hlavě si stále pokládám otázku, proč jsou všichni tady a ne u Harryho.

Nikdo z nich mi nevěnuje jediný pohled, všichni jsou příliš zabráni do pozorování těla, jehož puls se promítá na obrazovce vedle postele. Nemusím být lékař na to, abych řekl, že ještě zdaleka nemá vyhráno.

Potichu, jako bych nechtěl narušit tu smutnou a depresivní atmosféru, která mě vždy odpuzovala, přejdu k Liamovi. Konečně mi začne věnovat pozornost a naznačí, ať jdeme ven.

Když za sebou zavře dveře, hluboce si povzdechne a zhroutí se na židli.

„Ten kluk je jeden z nejhodnějších lidí, jaké jsem kdy potkal, toto si sakra nezasloužil." Pozoruji jeho zachmuřený výraz a sám si vedle něj sednu.

„Říká se, že všechno se děje z nějakého důvodu." Je to nejspíš místní atmosférou, nebo pochmurnou náladou všech přítomných, ale pro jednou mě opustí věčně veselá nálada a přejdu na vážnou notu.

„Za to všechno můžu já." Pokroutí hlavou a semkne prsty v pěst.

„Určitě za to nemůžeš ty," povzbudím ho a poplácám po zádech, i když jsou mé pokusy o zlepšení nálady marné a naivní, aspoň něco. Nesnáším, když lidé kolem mě trpí.