Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 25 - Weakness

Harry

Ucítím krouživý pohyb po mých zádech, matně slyším Louisův hlas, jak něco říká, ale nejsem schopen, se na to soustředit.

„Harry, vstáváme," ozve se jeho medový hlas, za kterým automaticky otočím hlavu, během čehož pořád neotevírám víčka. Probudí se ve mně instinkt přitáhnout si ho k sobě více, proto naslepo machnu rukou a náhodou chytím jeho kravatu. Prsty silně obemknu kravatu a slyším, jak prudce vydechne, když si ho stáhnu k sobě, jakmile cítím teplo z jeho těla u toho mého, otevřu oči.

Okamžitě se setkám s těmi nestydatě modrýma očima, které mě plně pohltí. Pomalu se posadím, přičemž stále držím jeho kravatu silně stisknutou mezi svými prsty. „Pro tebe vždycky jen pan Styles," pronesu důrazně tichem, které až doteď vládlo místnosti. 

Přitáhnu si ho k sobě ještě blíž, takže vzájemně cítíme dech toho druhého na své tváři. Těžká víčka se drží otevřené jen díky těm jeho nádherně modrým. Opřu se čelem o to jeho a zavřu oči. 

„Pane Stylesi, měl byste jít domů," zašeptá a položí mi ruce na ramena. Tělem mi projede vzrušení po jeho doteku, chci více. Tak moc ho chci celého, že mám pocit, že se z toho má mysl zblázní, pokud se tak už nestalo. Pořád dokola si musím klást otázku, proč to prostě neudělám, co mi brání ho ojet právě teď a tady a pak si uvědomím, že chráním sám sebe před slabostí.

Fyzický chtíč by totiž mohl přerůst v lásku, kterou odjakživa považuji za slabost, je to ta nejpřirozenější lidská slabina, lidé kvůli ní umírají a vzdávají se všeho, co mají. Já sám se už píchl o ostrý trn rudé růže lásky a to je důvod, proč si Louise nechci pustit k sobě. Můžu s ním spát každou noc, líbat ho tvrdě tak, až mu poteče krev ze rtů, ale jednoho dne, se to může zlomit a já si to ani neuvědomím a stanu se jen zamilovaným idiotem, které vidím všude kolem sebe. Můj život už nebude patřit mě, ale tomu nesmyslnému pocitu lásky, jenž bude ovládat můj život tak, jak ovládám já ten Louisův.

Zavřu oči a pomalu prsty sjedu dolů z Louisovy kravaty, i přesto však nedává ruce pryč z mých ramen.

„Lásce se nemůžeš bránit, Harry." Chytla mě mamka zezadu za rameno, zatímco já pozoroval skrze okno kapky deště, dopadající na chodník.
„Láska mě oslabí, srazí na zem, otec mě za ni bude nenávidět. Promiň, ale myslím si, že proti něčemu, co ti způsobí toto, by se bojovat mělo." Pokroutil jsem hlavou a ještě netušil, že toto byl první krok k tomu být takový, jaký jsem teď.
„Zlato, poslouchej mě." Otočila si mě za bradu k sobě, takže jsem se jí teď díval nádherných očí. „Ať se děje cokoliv, nesmíš si bránit někoho milovat, i kdyby tě to mělo shodit do nejhlubší propasti, rozumíš," řekla naléhavě, jakoby na tom závisel náš život.
„Já ale nechci být ve spodu propasti, já chci být na vrcholu." Mamka se na mě smutně usmála a pohladila mě po tváři.
„Na vrcholu budeš i s láskou." Zcela ignorujíc ten dvojsmysl, který mamka nevědomky vytvořila, jsem jen pokroutil hlavou. „Teď to nechápeš, ale až se jednou budeš pokoušet bránit lásce k někomu, jako se o to snažíš teď, a bude to silná láska, bude tě to bolet v každé části tvého těla. Budeš plný tmy a na dno propasti se stejně dostaneš. Proto si pamatuj má slova." Zapamatoval jsem si vše, co řekla, ale nikdy jsem se tím neřídil. Láska je slabost a já si slabost k sobě pouštět nechci.

„Harry." Ucítím štiplavou bolest na mé pravé tváři, zatímco na mě zírá pár studánkových očí. „Omdlel jste," šeptne a já vidím, jak mu strach pomalu opadá z těla.

„Před chvíli jsem ti řekl, aby jsi mi neříkal Harry," procedím skrze zuby a tělem mi proběhne nepochopitelná zloba. Nejspíš to jde poznat, protože z jeho tváře vyčtu obavy, když ode mě začne couvat. Myslí si, že jsem naštvaný na něj, omyl jsem naštvaný sám na sebe. „Odejdi," pronesu tvrdě a přitom ho nepřestávám propalovat pohledem.

„Neodejdu." Přestane couvat a zhluboka se nadechne.

„Vypadni," zvýším hlas a zvednu se na nohy, s prudkým vstanutím se mi zatočí hlava a já se musím přidržet stolu.

„Ne." Zakroutí hlavou a udělá krok směrem ke mně, přičemž musí mírně zaklonit hlavu, aby mi viděl do očí.

„Odejdi, nebo ti dám výpověď," ozvu se důrazným hlasem a udělám ještě jeden krok k němu, takže znovu stojíme jen několik milimetrů od sebe. Hrudník mu naráží do toho mého a s každým dotykem mnou projede vlna chtíče, vášně, vzrušení a dalších věcí, které mě přivádějí k šílenství.

„Nedáte." Usměje se samolibým úsměvem, který mám ve zvyku vlastnit já.

„Co mě přinutí to neudělat?" oplatím mu úšklebek a instinktivně mu opět chytnu kravatu.

„To samé, co nutí mě neodejít." Udivením nadzvednu obočí a zesílím stisk. „Ta stejná věc, co vás donutila odejít z toho plesu s pláčem." S každým slovem držím jeho kravatu pevněji u krku. „Co uděláte teď? Přidusíte mě jak minule, jen abyste se mě zase pokusil políbit?" 

„Mlč a vypadni." Po tom, co řeknu, na jeho těle sice naskočí husí kůže, ale stejně se na jeho tváři drží drzý úšklebek.

„Nebo co? Vyhodíte mě, nebo zmlátíte, jen proto, že vám chci pomoci? Mám pocit, že tu jde o něco více. Možná o to, že zkrátka nedělám to, co chcete, že si začínáte uvědomovat, že mě neovládáte tak, jak byste chtěl a že se vám vaše city vymykají kontrole. Nemám pravdu?" Má pravdu naprostou, ale má ješitnost a ego mi nikdy nedovolí to přiznat, naopak donutí mě v afektu říkat a dělat věci, co bych s klidným rozumem neudělal.

„Co si to, sakra, dovoluješ?!" začnu řvát přes celou kancelář, přičemž do něj silně žduchnu. „Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?!" v tuto chvíli mi je naprosto jedno, že mě pravděpodobně slyší celá budova, má touha po moci a respektu je silnější, kdybych totiž nedělal to, co právě dělám, potvrdil bych Louisova slova, projevil bych slabost. „Máš, kurva, udělat všechno, co řeknu." Musím vypadat opravdu hrůzostrašně, protože Louisovi z tváře zmizí veškerá barva a začne se posouvat ke dveřím. „Neutíkej, když s tebou, do prdele, mluvím, měl jsi odejít, když jsem ti řekl." Neovládám sílu ani intenzitu svého hlasu a tipuji, že se snad třese i sklo v oknech. Chytnu Louise za rameno a zaryju do něj prsty, prudce jeho tělem narazím do zdi a on zaskučí bolestí. Bolestný nářek mě podráždí a já ho srazím na zem. „Budeš mě poslouchat, protože jsi můj. Patříš jen mně.“ V mém hlase je znát veškerá temnota, která se ve mně skrývá. Louis se doslova krčí v rohu s koleny přitáhnutými k tělu. Nohy si pevně tiskne rukama a po tvářích mu začínají téct slzy. To jeho city ho donutily neodejit a vzápětí se díky nim krčit v rohu se slzami na tváři a třesoucím se tělem. To je ten důvod, proč se držím dál od lásky.

„Rozuměl jsi?" Jeho tělo nadskočí strachy a on přikývne. „Odpovídej slovy."

„A-ano, pane Stylesi." Jeho tělo se začne pravidelně otřásat a chvět pod náporem vzlyků. Několik sekund na něj zírám a přemýšlím o tom, že jsem to možná trochu přehnal.

„Harolde." Uslyším rozzlobeny Liamův hlas ode dveří a otočíme za ním hlavu. Liam nečeká na mou odpověď a prostě vstoupí dovnitř. Myslím, že mu brada spadne až do sklepa, když uvidí Louise bázlivě se krčícího a plačícího v rohu. „Panebože," vysloví zděšeně a zakryje si rukou pusu.

Liam okamžitě přiskočí k Louisovi a začne ho sbírat ze země, nezmohu se na víc, než tam jen stát. Všechno kolem mě mi připadá tak nereálné, přijdu si jako v nějakém zkurveném snu. Bohužel toto je realita.

„Jsi v pořádku?" za sebou slyším Liamův hlas, mezitím, co jen bezduše zírám do zdi.

„Jo," odpoví mu Louis tichounce, cítím bolest v jeho hlase. Psychickou i fyzickou.

„Pojď, odvezu tě domů." Je to poslední, co slyším, než se zaklapnou dveře a mně se podlomí kolena, takže skončím v kleče na podlaze své kanceláře s rychlým dechem.

Mamka měla pravdu, když se budu lásce bránit srazí mě to na kolena a to jsem si měl uvědomit dříve, než jsem to totálně, kompletně posral.

~~~~

Když se po půl hodině dveře mé kanceláře otevřou, pořád vkleče tupě zírám do zdi. Mysl se mi vypla a já nevnímám svět kolem sebe.

Jakmile mě Liam vytáhne na kolena a přitlačí na zeď, aby mi mohl jednu vrazit, nebráním se, jen čekám na ostrou bolest, která se mi prožene čelistí.

Liamova pěst narazí do mého obličeje a na tváři se mi objeví bolestivá grimasa a jakoby najednou praskne ta pomyslná bublina, ve které jsem doteď byl. Najednou vnímám věci kolem sebe.

„Děkuji," odpovím a promnu si rozbolavělou čelist. Liam ode mě odstoupí a přejde ke stolu, ze kterého vezme sklenici vody a hrst mých prášků.

„Na," řekne a donese je až ke mně. Poslušně je zapiji a přejdu ke svému křeslu, do kterého se svalím. „Můžu se zeptat na, co jsi, sakra, myslel?"

„Na motýlky, na rozkvetlé louce." Usměji se a slastně zavřu oči.

„Harry, nejsem debil, vím, že ty prášky ještě nezabírají." Protočí oči a zkříží si ruce na prsou.

„Ale pokládáš debilní otázky," podotknu a pokrčím rameny.

„Louis mi řekl, že ti mám říct, že podává výpověď a víš co, podpořil jsem ho, protože ten kluk si tě opravdu nezaslouží," řekne Liam a já, i když na sobě nedám nic znát a nemrknu ani okem, cítím, jak mě jeho slova trhají vevnitř na kusy.

„Takže dává výpověď?" pronesu a marně bojuji s tou nesnesitelnou bolesti na prsou.

„Ano." Toto byl ten moment, kdy mi došlo, že jsem propadnul té slabosti. Podařilo se mi od sebe konečně odehnat Louise, ale bylo už pozdě, stihl jsem udělat tu vůbec nejhorší věc, zamilovat se.

Uff konečně je to tady :DD Omlouvám se ze je to tu po takové době a navic nevyšlo ani Marionette, ale ja opravdu nestihala, nebo jsem nemel chuť psát, takže bych psala shity :/
Anyway, nový díl je tady a já doufam, že se vám líbil a že mi nezačnete hejtovat Harryho, protože je to můj miláček :* :DDD
Doufám, že se vám díl líbil a pokud ano tak budu ráda, když mě podpoříte votes a komentáři :)
Těším se na vás u dalšího dílu,
Sabi

Update 3.8. 2015
Do háje já jsem byla vážně krutá :DDD