Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 46 - Paranoia

Harry

„Jsi paranoidní, Harolde," zopakuje už po několikáté a já protočím očima, počítal jsem s tím, že to bude odmítat, ale nedomyslel jsem to, že mi nemusí uvěřit nikdy.

„Nejsem, všechno to do sebe dokonale zapadá," argumentuji, přičemž se zvedne z postele a začne se procházet po malém pokoji tam a zpátky. „Zkus se nad tím zamyslet aspoň na sekundu." Ztiším hlas, aby si uvědomil váhu slov, které říkám. Možná jsem udělal chybu, když jsem se mu s tím svěřil.

„Řekni mi jediný důvod, proč to má být on." Zastaví se a zpříma se mi zahledí do očí. Mým prvotním instinktem je uhnout pohled, což vyděsí mě samotného.

„Řekni mi jediný důvod, proč to nemá být on." Nedokážu mu odpovědět přímou odpovědí, čímž si rozhodně nepomůžu.

„Třeba protože se přestěhoval teprve nedávno? Ani nevěděl, že jsme spolu, tak jak by nás chtěl, sakra, rozdělit?" pokroutí hlavou a zamračí se, jde však vidět, že nad tím aspoň uvažuje.

„Přemýšlej, celé ty roky o mně četl v novinách, na internetu. Nedokázal překousnout to, že jsem to dotáhl dál než on a že jsem zkrátka lepší. Od někoho se dozvěděl, že spolu chodíme a pak zahrál Oskarový výkon. Navíc v New Yorku může mít spousty kontaktů, anebo to, co jsem ti tenkrát řekl o naší minulosti, zaslechl náhodou a rozhodl se jednat. Vždyť ten Chrisův prst musel být useknuty už dříve. A pamatuješ to S na vzkazu. S jako Skyler." Slovo od slova odříkám řeč, kterou jsem si v hlavě připravil už dříve, kdy jsem dlouhé hodiny zíral do nudně bílého stropu a hrál si s vlastními myšlenkami.

„To je blbost," odpoví bez váhání. Naštve mě to.

„Není, nechceš to přijmout jen proto, že jsi na mě pořád naštvaný." Taky se postavím a rychlou chůzí přejdu až k němu. Stisknu mu obě ramena a spojím naše pohledy. Snažím se z jeho tváře něco vyčíst, ale nic tam nenajdu. „Louisi, no tak věř mi. Má s tím něco společného." Mírně s ním zatřesu a přesně v ten moment sebou vyděšeně škubne. To se bál, že mu chci ublížit?

„Možná by sis měl ještě promluvit s doktorem o tvém stavu." Pokroutí hlavou a setřese moje ruce. Počítal jsem s tím, že mi nebude věřit, ale ani na chvíli jsem nepomyslel na to, že mnou bude pohrdat a dívat se na mě jako na blázna. „Louisi," zašeptám tichým hlasem, ve kterém byste jen sotva hledali jiskru života.

„Promiň, Harry, až se začneš chovat zase normálně, ozvu se." Nedokážu popsat, jakou prázdnotu v sobě cítím. Z absolutní euforie způsobenou jeho příchodem jsem se dostal až na své skromné psychické dno. A to všechno zapříčinil on.

„To znamená, že s tebou mám zase zacházet jako s hadrem? Být na tebe hnusný a křičet při každé příležitosti. To je to, co chceš? Nedělá mi to problém, protože vím, že za mnou pokaždé dolezeš jako štěně." Je mi jedno, jak hnusně to zní, neuvažuji rozumně, opět. Oběma dlaněma udeřím do jeho hrudníku a on je tak nucen udělat par kroku vzad, aby udržel rovnováhu. Dříve než stihnu říct nebo udělat něco horšího proberu se zpět do reality. Prasknu tu bublinu zuřivosti a najednou vidím jasněji.

Louisův výraz je zničený a smutný. Bodejď by nebyl, když se z jeho přítele stal šílenec. Přítele...

Zklidní se mi dech a já pocítím lítost, lítost nad svými činy. Možná ty divné léky, co mi tu dávají, opravdu zabírají.

Pomalu vykročím směrem k Louisovi, který neví, jestli má utéct, nebo raději zůstat. Chci se ho dotknout, ale on se odtáhne se strachem ve tváři. Toto jsem nechtěl. „Omlouvám se," hlesnu a on si mě nedůvěřivě prohlédne. Neodpoví, místo toho se otočí a odejde. Beze slov, bez rozloučení.