Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 23 - Why are you smiling?

Harry

Podrážky mi klapaly o kamenné schody, když jsem doslova utíkal z plesu. Myslím, že jsem během toho vrazil do několika lidí, ale momentálně mi to je jedno. Sestra to tam beze mě doufám zvládne, protože momentálně nejsem schopen nacházet se na stejném místě jako ti dva.

I když vidět, jak k sobě tisknou rty, bylo jako sledovat svůj vlastní pohřeb, pořád si za to můžu sám.

Vyběhnu na ulici, a aniž bych zastavoval, rozběhnu se do neznáma a běžím. Běžím ulicemi Londýna a cítím na sobě pohledy lidí, nevnímám je. Do plic mi proniká chladný vzduch, proto mě začínají pálit, stejně jako nohy. Přesto však nezpomaluji, naopak ještě zrychlím, jako bych rychlým během mohl utéct tomu všemu, jako bych s každým dalším krokem utíkal zpět do mé minulosti.

Když mi tělo vypoví službu, zhroutím se na zem a zjistím, že mě nohy zavedly do jakéhosi parku. Nad hlavou mám miliony hvězd, které jasně září temnou nocí. Hrudník se mi divoce nadzvedá a bolest z mého těla s každým výdechem vystupuje. Na tváři, kterou bičuje vítr, cítím slzu, jež pomalu stéká dolů na vlhkou trávu.

Tak málo stačí, aby se z mocného muže stal naivní kluk, trhající trávu ze země, jakoby to něčemu pomohlo. Ta bolest mě nyní ničí zevnitř, jako ten nejsilnější jed vůbec. Pomalu mě trhá na kousky a mučí bolestivými vzpomínkami. 

Nevadí mi to, co udělal Chris, ten mi je úplně ukradený. Vadí mi to, že se tomu Louis nijak zvlášť nebránil, i když věděl, že jsem jen pár metru od něj. Nezáleží mu na mně, jediné, co ho u mě drží, je strach a respekt, rozhodně ne však něco jako city. Jak už jsem ale zmiňoval, mohu si za to sám.

Liam měl pravdu, celou dobu jsem v hloubi duše naivní idiot. Pořád mám v hlavě obraz těch dvou v těsném objetí. V ten moment, kdy jsem je uviděl, pukla ta ledová vrstva, kterou jsem si za celou tu dobu vytvořil, a všechny emoce se najednou vyhrnuly na povrch v podobě vodopádu slz. Poslední kousky ledu ve mně, se nyní taví v slzy.

Nepochybuji o tom, že si tu ledovou vrstvu zase vybuduji a bude silnější než kdy dřív, jak jinak bych mohl čelit tomuto světu. Zabere to však nějaký čas.

Louis - o týden později

Dnes je to poprvé, co uvidím Harryho od toho ples. Dal mi týden volno a Niall mě informoval, že celý týden nechodil do práce, kromě včerejška, kdy byl jen zavřený ve své kanceláři a kdokoliv se k němu přiblížil na pár metrů, byl napaden jeho ostrými slovy. 

Se strachem v očích a rozklepanýma rukama, opatrně zaklepu na dveře jeho kanceláře, tak jako každé ráno. Nedostane se mi odpovědi, ale i přesto otevřu. Sedí tam v tom své koženém křesle, otočeny ke mně zády, a když mu pokládám kávu na stůl, neřekne ani slovo, jako bych tu nebyl a neexistoval. Nevyčítám mu to. „Co pro vás můžu udělat, pane Stylesi?" zeptám se obvyklou větou a v napětí čekám, až odpoví.

„Vypadni." Ledový tón hlasu se do mě zabodne jako ostrá dýka. Jestli byl někdy předtím chladný a nepřístupný, tak je to nic v porovnání s tímto.

Otočím se a přejdu ke dveřím, hodlám se přemístit do kanceláře, ale jeho hlas mě zarazí. „Počkej." Okamžitě přesunu svůj pohled na něj a tím se střetnu se smaragdovýma očima, ze kterých zmizela i poslední špetka emocí. Jeho rysy jsou tvrdší než kdy dříve, stejně jako jeho pleť světlejší. Přesto je dokonalý, snad ještě dokonalejší než kdy dříve. Očima se zaměřím na jeho hruď, k mému překvapení se na ní nehoupe žádný přívěsek.

„Ano?" polknu a soustředím se na to, abych pravidelně dýchal.

„Anebo nic." Odmávne to rukou a zase se otočí čelem k oknu s výhledem na Londýn.

~~~~

Takto se táhnuly celé dny. Hodina za hodinou, minuta za minutou. Z Harryho vyzařovala chladnost a autorita více než kdy dřív a každý se mu raději klidil z cesty, dokonce i na Liama začal jen štěkat a tak celé dny zůstával sám ve své kanceláři, aniž by s kýmkoliv promluvil víc než je nutné.

Byl jsem si vědom, čeho je to výsledek. S Chrisem jsem od té doby mluvil jen párkrát a tomuto tématu jsme se oba obloukem vyhýbali. Dokonce i Niallova zvědavost byla potlačena a na nic se neptal. Měl jsem pocit, jakoby si ode mě každý držel odstup a mluvil se mnou jen o počasí.

Harry je v těchto dnech pouze tajemný, chladný, nepřístupný, arogantní, zlý, jiný být momentálně neumí, ale nejhorší je, že mě to neuvěřitelně přitahuje. Čím víc mě od sebe odstrkuje, tím více prahnu po jeho dotecích a přítomnosti. S každým hanlivým slovem, které řekne směrem ke mně, chci zase cítit jeho horkou pokožku na té své.

Všiml jsem si taky toho, že začal nosit jen a pouze obleky a naopak nenosí nic kolem svého krku. Práci mi zadává výhradně přes telefon, nebo e-mail a jediný okamžik, když se osobně střetneme, je, když mu ráno nosím jeho kávu.

Jedno ráno mě však čeká překvapení, když otevřu dveře od jeho kanceláře a on tam není, není tam ani za hodinu, ani za dvě, za pět. Neobjeví se celý den a ukáže se až za další dva dny, kdy opět jen sedí ve svém křesle a nic neříká, vlastně vůbec nemluví. Zní to možná divně, ale mám o něj strach a nejsem sám. I když Liam nic přímo neřekl, vidím na něm, že je z Harryho nervózní.

Připadá mi, že ta ledová slupka okolo něj ho začala pohlcovat a já se bojím dne, kdy ho pohltí úplně, teda pokud už se to nestalo.

Také sny, které se mi o něm zdají, jsou čím dál tím kratší a více takové zamlžené, často se mi stává, že se vzbudím a nepamatuji si je. Chtěl bych něco udělat a změnit to, dokonce jsem překonal svůj strach a chtěl si s ním o tom večeru promluvit.

„Pane Stylesi, nemůžete mě pořád ignorovat a dělat, že nikdo kolem vás neexistuje." Pomalu jsem přešel až k jeho stolu a doufal, že mi věnuje aspoň jeden pohled, stále však zíral jen ven z okna. „Řekněte něco, cokoliv," řekl jsem skoro zoufale, ale odpovědí mi byla jen ignorace. „Všichni se o vás začínají bát." Neodpověděl, tak jako vždy.

I kdyby mě měl přidusit, nebo mi zlomit ruku, radoval bych se, projevil by totiž aspoň nějaké emoce. Bojím se, že jestli něco neudělám, zabije ho to a mě taky. A proto pevně odhodlán zaklepu prsty na jeho dveře a otevřu, položím mu kávu na stůl, ale neodejdu, zůstanu.

Sednu si do jednoho z křesílek naproti jeho stolu a sedím tam. Nemusí na mě mluvit, pravděpodobně ani nebude, jen nechci, aby byl zase celý den sám.

Po asi deseti minutách se otočí a já se konečně po dlouhých dnech střetnu pohledem s jeho očima. Tělem se mi jen díky tomu pohledu, prožene vzrušení, které donutí křičet každou část mého těla. Ledové oči se zabodnou do mého těla a celého si mě prohlednou, vidím, jak se mu rozšíří zorničky, a zrychlí dech.

Hlavou mi najednou projede nával vzpomínek od té doby, kdy jsem ho viděl poprvé, přes to jak mu oči jiskřily vášní v Paříži, až po současnost. Přeji si vrátit čas a na ten zatracený ples nejít.

Marně se snažím najít cokoliv v jeho tváři, je však prázdná, dokonale prázdná. Mrazí mě z toho. „Proč tu jsi?" Už jsem skoro zapomněl, jak chraplavý a nádherný jeho hlas je.

„Nechci vás tu nechat samotného, protože ta samota vás ničí. Jen od sebe všechny odháníte a myslíte si, že je to pro vás nejlepší. Není." Je mi jedno, jak moc ho svými slovy naštvu, možná je dokonce mým cílem ho naštvat, nevím.

„Louisi, oba víme, že máš pravdu, ale nemyslím si, že zrovna tvá společnost to nějak zlepší," pronese tvrdě skrz ticho v místnosti.

„Co mám teda udělat?" postavím se a rukama opřu o jeho stůl.

„Nesnaž se tvářit, že ti na mně záleží." S těmito slovy zavře oči a vydechne.

„Ale mně na vás záleží." Zvýším svůj hlas a nakrčím obočí.

„Opravdu ti záleží na někom, kdo ti udělal toto," zvýší svůj hlas a chytne mě tvrdě za zápěstí, které mi zranil, zaskučím, protože je pořád citlivé. V očích se mu najednou objeví jiskra, na kterou jsem tak čekal. „nebo tě skoro zabil?" Harry se najednou postaví a prsty mi skrčí můj límec košile, na mé tváři se najednou objeví malý úsměv, na který Harry fascinovaně zírá.

„Proč se usmíváš?" zakroutí zmateně hlavou a pustí mi límec. „Proč se usmíváš?" zeptá se znovu skoro vystrašeně, když úsměv pořád neopouští mou tvář.

„Měl bych od vás teď se strachem utéct?" odpovím otázkou a tím ho ještě více zmatu. „Začít vás ignorovat, jako vy mě? Nebo dokonce dát výpověď?" nadzvednu jedno obočí a na tváři se mi vytvoří úšklebek. Harryho zmatený a zároveň tvrdý výraz, začne měknout, když se začnu ještě více smát. „To je to, co si přejete? Zůstat úplně sám? Smiřte se s tím, prostě mi na vás záleží a nechci, abyste zůstal sám."

„Pořád si mi neřekl, proč se směješ." Tón jeho hlasu je tlumený, sotva slyšitelný.

"Protože ke mně něco cítíte, nejsem vám lhostejný. Stačil jeden pohled, jeden rozhovor a ta chladná slupka, kterou jste si budoval, zase začala praskat."

„Myslíš si, že mě změníš?" na tváři se mu objeví úšklebek spolu s ďolíčkem na jedné straně tváře.

„Já si to nemyslím, teď už to vím."

Divné, divné, divné. Toto celé bylo divné :DDD Pokud tomu nerozumite, hlavně tomu konci, což bych se vůbec nedivila, tak mi napište do komentářů, pokusím se vám to vysvětlit :DD
Omlouvám se za kvalitu a délku dnešní kapitoly, ale jinaktro prostě nešlo :DD
Budu ráda pokud dáte vote, nebo mi napíšete komentář (na všechny odpovídám) :))
Taky pokud jste tu někdo četl od mě Marionette, tak se můžete těšit na jednu jedinou poslední kapitolu :DDD Nevím, kdy přesně ji vydám, ale bude!!!!
Jinak mě wattpad úplně vyhodil ze žebříčku fanfiction....jakože úplně, prostě se mi smazalo veškeré nastavení u Dreamera atd.. Fuck it all -_-  :'DDD
Těším se na vás u dalšího dílu
Sabi