Dreamer (Larry Stylinson) - CZ

Chapter 74 - If You Love Me

Louis

Nenávidím sám sebe za to, že ho miluji. Bohužel pokaždé, když najdu jeden jediný důvod, proč ho nenávidět, objeví se další, který to vyváží a to mi v hlavě způsobuje chaos.

Poté, co jsem byl u Harryho, jsem se sbalil a odešel. Nevěděl jsem, kam jet, prostě jsem si sbalil věci a jel, pár nocí jsem strávil v hotelech a některé na odlehlých parkovištích. Nebylo to tak, že bych neměl kam jít, prostě jsem chtěl být sám, úplně sám. Přehodnotit své cíle a ustanovit si nové, sestavit si svou pyramidu toho, čím chci mít svůj život naplněný.

Zastavím u příjezdové cesty a promnu si obličej, nevím, co dělám, nemám nejmenší tušení, co mám v plánu, ani co řeknu. Ale vím, že se tu ukázat musím, kdyby si rodiče mysleli, že jsem skutečně mrtvý, už by jim nic nebránilo v tom Harryho zabít a to nesmím dopustit, jakkoliv moc si to zaslouží.

Vypnu motor a podívám se na sebe do zpětného zrcátka, uvidět se někde uprostřed noci v osamělém parku, nejspíš beru ihned nohy na ramena. Prsty si přejedu po několikadenním strništi a vlasy projedu druhou dlaní, abych jim dal aspoň nějaký směr a mí rodiče se mě tak nelekli.

Otočím se a uvidím, jak někdo přes záclonu pozoruje mé auto. Pravděpodobně někdo z rodičů, musí si myslet, že jsem Harry, už jen proto, že je to jeho auto a skrze tmu určitě nemůžou vidět, kdo sedí uvnitř.

Naposledy se kouknu do prázdných modrých očí, o kterých místy opravdu pochybuji, že mi ještě patří a vystoupím. Znovu se kouknu do oken domu, který jsem kdysi nazýval domovem, ale nikdo v nich už nestojí.

Pod nohama mi křupe šedý štěrk, přičemž cítím, jak se mé srdce vehementně snaží vyskočit z hrudi ven. Mám pocit, že nemůžu dýchat. Jdu za svou rodinou, za svými rodiči, ale přesto jsem nabyl pocitu, že se chystám na návštěvu k úplným cizincům.

Musím si pořád opakovat, že je jedno, co udělali, pořád to jsou mí rodiče, a když si to shrnu, dělali jen to, co Harry, chránili mě způsobem, o kterém si mysleli, že je pro mě nejlepší. Ještě jednu věc mají společnou a to sice, že je pořád stejně miluji.

Odhodlaně vyjdu pár malých schodů a zmáčknu zvonek, je jedno, jak se budou chovat, jestli ví, že vím, kdo jsou, hlavní je, že uvidí, že jsem naživou.

Zpoza dveří slyším dětský radostny křik, zvuk televize a další věci nasvědčující tomu, že je doma celá má rodina. Netrvá dlouho a dveře se otevřou, uvidím dole malou holčičku, která radostně vypískne. „Louisi." Sekundu na to už mě pevně svírají její paže.

„Phoebe," také jako ona vyslovila mé jméno, řeknu to její a vyzdvihnu si ji do náruče.

„Kolikrát jsem ti říkala, že nesmíš otevírat cizím lidem." Uslyším ustaraný hlas mé matky se značnými obavami, teď už jsem přesvědčený o tom, že ona byla v okně a myslela si, že jsem Harry.

„Ale to je Louis, mami," řekne, když už i já mám možnost vidět svou matku. Doslova jí vyklouzne vařečka z ruky a stejně jako brada jí spadne na zem.

Opatrně položím Phoebe na zem a nechám matku, aby mě objala, neodtáhnu se, nechám jí tolik času, kolik potřebuje, nejspíš si to zaslouží. „Louisi," vzlykne, "myslela jsem, že jsi..."

„Mrtvý," dokončím za ni. „Já vím, nesmíš věřit všemu, co uslyšíš." Oba víme, že věta má daleko hlubší význam, ale ani jeden to nezmíníme, poté mě chytne za ramena a se slzami v očích se ode mě odtáhne na délku paží. „Vypadáš strašně."

„Děkuji," začnu se smát a nechám se znovu obejmout, má matka přitom zcela ignoruje to, že pořád stojíme na prahu dveří.

Konečně ustoupí a já vejdu, přičemž spatřím i druhé z dvojčat, které se ke mně přiřítí stejnou rychlostí jako to první. Následuji i mé dvě pubertální sestry, které si také neodpustí pár sarkastických poznámek o mém vzhledu, ovšem ty by je měly i kdybych vypadal jakkoliv.