Two Worlds |Starker| ✔️

Nevědomost

Nejistě sledoval jeho záda až do kuchyně, kde se jeho průvodce zastavil. Chvíli přemýšlel, co říct. Robert se neptal a on zcela nechápal, proč tu je. Byl to reportér? Detektiv? To by se představil..

,,Kdo jste?" otočil se k němu.

,,Nastoupil jsem na vaše místo.." začal pravdou a promnul si ruku.

,,Je tam kvůli tomu pozdvižení," ušklíbl se muž a vzal do ruky hrnek, který měl už z poloviny prázdný.

,,Co přesně se stalo?" zamračil se Robert, chtěl se dopídit pravdy. Ale čím omluví svou nezdravou zvědavost?

,,Mike, náš nadřízený je tak trochu dobytek," začal a Davidovi vjel do krku tik. Nebyl na tom psychicky dobře.

,,Říkal, že si jen trochu užijem.. Že má pro nás úlovek," sklopil pohled.

,,Pak se to všechno posralo," Robert měl vztek, měl toho zmetka přímo rozmetat na místě. Nabyl však pocitu, že byl tak trochu obětí. Z části mu to nemohl ani vyčítat, taky se k Peterovi nechoval zrovna ukázkově.

,,Když toho kluka Mike přinutil a pak toho druhého i přes dohodu zabil," polkl a rukama se zapřel o linku.

,,Tohle jsem nechtěl," řekl téměř neslyšitelně a sesunul se se vzlykotem k zemi.

,,John to nedal a já to taky nejspíš nedám..." přiznal se a Robert k němu poklekl.

,,Zabil se?" řekl pevným hlasem a pozoroval ho. David ztrápeně přikývl a druhý se zvedl. Nehodlal ho tady zachraňovat, jen ať ten svůj bezcenný krk podřízne. Aspoň s ním nebude mít práci.

Když byl na odchodu, zastavil se.

,,Mike.. kde teď je?" věděl o kom je řeč, ale slehla se po něm zem. Nejspíš kvůli tomu, aby nemluvil. Zbytek jeho party byly trosky, o ty se starat nikdo nemusel.

,,Nevím," hekl a Robert si zkousl ret. Byl naivní, když si myslel, že mu to někdo ulehčí. Vytratil se z domu jako štěstí, které nikoho z nich už nepotká. O to se osobně postará.

(...)

Zase ta nechutná šatna s intezivním smradem. To se tu nikdo nemyl? Nasupeně zabouchl skříňku, vedle které se objevil jeden z jeho mladších kolegů. Úlekem nadskočil, byl zcela ztracen ve svých myšlenkách.

,,Promiň," zazubil se přátelsky a prohrábl si své kratší vlasy. Podle Robertova zkoumání se aspoň on a tenhle mladej vejlupek myli. Nevěděl však, jestli to brát jako pozitvní zprávu dne.

,,Ken, že?" opřel se ramenem o skříňku a prohlédl si zmateného muže. Co mu chtěl?

,,Dean je někdy dost necitlivej.." začal a soucitně mu pohlédl do očí. Robert se vnitřně otřásl, to měl být soucit? Odvrátil od mladíka hlavu, neměl náladu navazovat dialog. Musel promyslet, jak se dnes dostane k Peterovi, potřeboval si s ním v klidu promluvit.

,,Můžu mít s tebou dneska službu," pokračoval hlásek vedle jeho hlavy. Opravdu se nevzdával. Rozhovor zakončil prudkým prásknutím dveří od skříňky.

,,Myslím, že to zvládnu," ušklíbl se na kluka a věnoval mu svůdný pohled. Vydal se hned ven a nechal ho tam spolu s podlomenými koleny.

Robert byl opravdu naivní, když
si myslel, že se ho zbaví. Brzo vedle něj stál na můstku, kde shlíželi do jídelny. Nervózně po něm těkal očima. Nemělo to ten efekt, co chtěl. Doufal, že ho tím odradí.

,,Jsi do práce fakt zapálený," ozval se tiše, už neměl tak sebevědomý hlas.

,,Hmm," odpověděl mu a měl stále oči v davu, kde hledal drobné tělo. Bylo otazné, jak jejich setkání včera vzal. Nejspíš si teď Peter myslel, že blouzněl. Ale on byl opravdu tady. Další problém, který vyvstal, byla jeho reakce. Nezdál se být z jeho přítomnosti zcela nadšen.