Two Worlds |Starker| ✔️

Váhání

Peter se druhý den probudil na měkkém místě, které si jeho rozbolavělé tělo po právu zasluhovalo. Přetočil se na druhý bok za prudkým světlem. Okno? Přemístil se? Byl zpátky? Zaradoval se. Bohužel jeho radost opadla, jakmile ucítil přetrvávající pouta na svém zápěstí. Pomalu se posadil a stáhl ze sebe teplou deku. Zmapoval trasu řetězu od jeho pout, který se tentokrát upínal k masivnímu dřevěnému trámu. Párkrát slabě zatahal, neměl moc síly. Po včerejším masakru, co jeho tělo zažilo, se nemohl divit. Bezradně se rozhlédl po pokoji dřevěné roubenky. Příjemně voněl čerstvým dřevem a vypraným povlečením. Uklizená, útulně zařízená místnost ho donutila přemýšlet, čím si takovýto luxus zasloužil. Zapřel svá záda s bolestným syknutím o pelest a upřel pohled z okna. Nemínil na sebe upozorňovat, hodlal si vychutnat moment o samotě a přemýšlet. Venku panovalo podzimní počasí. Slunce se před nazlátlými korunami stromů schovávalo a jemné mrholení nápaditě dokreslovalo celou tuhle zpropadenou ponurost. Však místo deprese v něm tento výjev vzbuzoval pocit klidu. Nic nikam nepospíchalo a vše se uchylovalo k přicházejícímu zimnímu spánku. Chlapec ztracen v krajině zcela zapomněl na své podlitiny, ty se však hodlaly ozvat a nenechaly majitele dlouho v poklidu odpočívat. Zamračil se, odhrnul bílé triko ze svého břicha a jak si myslel, od něj až na horu k pravé straně jeho žeber se táhlá fialová modřina, která se tvářila dost natekle. Opatrně po ní přejel prsty. Vyrušením ze svého snění si začal uvědomovat další detaily. To bílé triko- převlíkl ho? Nechtěně mu na mysli vyplynuly scény, ze kterých by si nejradši omlátil hlavu o stěnu. Když se páska jeho vzpomínek přetočila až na konec a on uviděl sebe, ze třetího pohledu, jak přivírá oči, svírá mužova ramena a slastí řve, zrudl. Srdce mu v hrudi nepříjemně poskočilo a on instinktivně přitáhl kolena k sobě. Stačila jen malinká myšlenka a jeho tělo reagovalo bez jakékoliv kontroly. Zajel si rukou do vlasů a snažil se silou  vůle setřást tento neznámý pocit.

Poposedl si na posteli a shodil nohy dolů. Od zadku až do kříže mu vjela bolestivá křeč.

,,Prčic,'' zaklel nad přívalem další agónie. Bylo něco, co ho nebolelo?

Dostatečná vůle v upoutání mu dovolila vstát. Velice dlouhé triko zakrylo jeho holé partie, které díky obtížné chůzi nevnímal. Dokázal se dobelhat až k podlouhlému zrcadlu. Tam ho řetěz zastavil a on váhavě pohlédl na svůj odraz. Sám se sebe lekl. Rudé podlité oči, ruce, které na zápěstí zdobily krvavé jizvy, dále modřiny na krku a nohách. Pro jistotu nechal stažené triko, netoužil se vidět v plné kráse. Strávil tu den? Nebyl si jistý, ztrácel pojem o čase. Zvlášť, když byl zavřený v té kopce dole. Znova zvedl oči ke své tváři a přejel si po ní rukou.

,,Podobný,'' zopakoval tiše Robertova slova. Ano, byl to jeden den, jak mohl vydržet nejmíň dalších sto dní? Dál hleděl na svůj odraz v zrcadle, až do momentu, kdy mu z očí kanuly slzy znechucení a jeho pěst se střetla s povrchem, který se naráz roztříštil. Věděl, že při tak hlasité ráně bude muset jednat rychle. Dopadl na kolena do střepů, které mu kůží projely jak máslem. Jeho rozklepaná ruka na zemi vyhledala nejostřejší střep a prudkým pohybem chlapcovi prorvala kůži na zápěstí. Krev se jak na povel vyvalila ven a zaplavovala zem okolo.

,,Když nemůžeš mít jeho, tak ani mě,'' zasmál se tiše a křečovitě svíral loket. Peterovi se z velké ztráty krve začala motat hlava a v jediné co doufal bylo, aby jeho věznitel přišel pozdě. Třeba by ho ani nezachránil, nečekal od něj už nic. Jeho přání však nehodlalo být vyplňeno a ve dveřích se objevila zadýchaná tvář onoho muže.

,,Ne-'' vydechl vyděšeně a poklekl k chlapci. Jeho tělo vzdalo držení na kolenech a svalil se na něj. Vzal ho do náručí a rukou pevně sevřel ránu, která vypadala, že brzy sprovodí jeho oběť ze světa. Robert se s panikou rozhlédl po pokoji a strhl prostěradlo z postele. Zuby roztrhl látku a s ukořistěným kouskem pevně omotal chlapci ruku. Doufal, že ho tahle rychlá pomoc zachrání. Jeho hlavu si položil na nohu a snažil se Petera probudit. Nedařilo se. Vzal bezvládné tělo do náruče a položil jej na postel.

Že já mu ty pouta povoloval.

Zabědoval v duchu a přitáhl vzdálenost mezi zápěstími. Zkontroloval, jestli rána neteče a zdálo se, že prostěradlo zabralo. Později mu ránu bude muset převázat a řádně ošetřit. Teď se ale bál, že kdyby se jen o kousek vzdálil, stala by se další tragédie. Přilehl si k chlapci na bok a zblízka pozoroval, zda dýchá. Vyčítavě přitom přiložil ruku k jeho tváři.

Při dlouhém pozorování Peterova dechu, měl čas přemýšlet. Nakonec, nastejno by ho zabil, nebo ne? Zamračil se nad svými váhavými myšlenkami. Že by ho držela zpátky Tomova podoba? Pak mu na mysli vyvstal jeho smutný pohled. Zavrtěl se. Nelíbila se mu cesta, kam se jeho hlava ubírala. Zbláznil se? Nebo mu pouze přeplo ze sexuálního hladu? Stále nemohl přijít na to, co bylo na chlapci tak unikátní, že k němu minulý večer projevil tolik náklonosti.

Přemítáním nad svým chováním strávil dost času na to, aby se tělo vedle něj začalo probírat zpátky do reality. Celý zmatený nevěděl, jestli uskočit nebo u mladíka zůstat. Svoji dlaň z něj však stáhl.

,,Hej,'' snažil se jemným hlasem jeho probuzení urychlit. Robert však nečekal, že jeho snažení bude mít opačný efekt. Kluk na něj upřel zhrozený pohled a začal zrychleně dýchat, až skoro vypadal, že hyperventiluje. Po chvíli se jeho oči přetočily ke stropu a situace se začala zhoršovat. Robert vyskočil na nohy a přeběhl k oknu, které dokořán otevřel. Znova přiskočil k Peterovi, který hltal vzduch jako o život. Druhý byl však zkušený a věděl, co v té chvíli má dělat.

,,Nic ti neudělám,'' uklidňoval jej a přitom ho posadil. Přetočil si ho do klína, tak aby se zády opřel o jeho hrudník. Moc dobře věděl, že se potřebuje sklidnit, ale přímá konfrontace s jeho obličejem se nezdála řešením.

,,Klid, klid,'' šeptal mu polohlasně do ucha a sevřel ho kolem ramen. Jemně ho k sobě natiskl a co neklidnějším hlasem mu vysílal signály, které ho měli poslat do klidu. Peter se po pár pokusech opravdu uklidnil a jeho dech se vracel do normálu. Robert si oddechl a mladíka k sobě ještě víc přivinul. Peter byl uvolněný, znavený a zlákaný hřejivou náručí, která ho objímala. Muž svojí rukou přitáhl Peterovu hlavu blíž k sobě. Když se jeho hlava opřela ramene, zajel obličejem do jeho vlasů a tam ho jemně políbil. Stále vtažený do mladíkových vlasů, ochutnával jeho vůni. Skoro jako by on sám potřeboval uklidnit, uklidnit svoji hlavu, která byla úplně ztracená.