Two Worlds |Starker| ✔️

Pouze pro vybranou společnost

,,Mimochodem, o tom odjezdu," vyšel Peter bezstarostně z koupelny a vydrbával si ručníkem mokré vlasy. Když se nic neozývalo, zbystřil. Postel byla prázdná. Zneklidnil ho rudý flek na bílém povlečení. Byl z něj?

Rychle na sebe aspoň hodil spodní prádlo, dost se tu kvůli otevřenému oknu ochladilo. Zamračil se, tušil, že si byl zas potají zapálit. Rozhrnul závěsy, které ho dělily od balkónu a měl co dělat, aby nevykřikl.

Jeho přítel byl opřený z posledních sil o zábradlí a přerývavě dýchal. Netrvalo dlouho, kdy Roberta zachvátil další záchvat kašle a on upadl na všechny čtyři. Z úst se mu hrnula krev a jeho pozorovatel měl co dělat, aby se probudil ze šoku a pohl se.

,,Co- co se děje?" přiskočil k němu a přitáhl si ho, aby měl oporu. Po chvilce kašel ustal a on se soustředil na pravidelné dýchání.

,,Měl by si s tím přestat," hlesl Peter vyčítavě.

,,Přestal jsem už dávno," usmál se unaveně a zvedl k chlapci hlavu: ,,Mohl by si donést vodu?"

Peter ho opřel opět o zábradlí a vyskočil na nohy, s vodou byl zpět jak blesk.

,,Díky," natáhl se pro sklenici a druhý si ho starostlivě prohlížel. Robert uhl pohledem, věděl, že se tomu rozhovoru už nevyhne.

,,Co je s tebou?" začal po chvilce, co vypadal, že je ze záchvatu venku. Starší si otřel krev z úst a brady, snažil se to natahovat. Nedokázal však najít vhodnou lež. Došlo by mu to, okolo jeho nemoci vznikl celý tenhle bordel.

,,Tak?" vydechl Peter nervózně, měl o něj strach. Chtěl slyšet cokoliv uklidňujícího.

Jak mrzuté, že musel chlapce znovu zklamat.

,,Proto Tom odešel, umírám.." řekl tiše a Petera jeho slova probodla skrz na skrz. Věděl, že je nemocný, ale takhle? A tak brzo?

,,Cože?"

— ☄. *. ⋆ˏˋ°•*⁀➷🌏 —
(přesouváme se do naší země zaslíbené :D)

V příjemných tónech zpívajících ptáků a odlescích zářivého slunce, které se odráželo od oken obrovského paláce stál chlapec, který ani jednomu z divů tohoto světa nevěnoval pozornost.

Dokonce ji nevěnoval ani mladé ženě, která vešla do místnosti jako svěží vánek. Její křehké ruce nesly kytici v broušené křištálové váze. Bez sebemenšího hluku jí položila na stolek, kde květy rázem prozářily místnost.

Nadechla se a otočila hlavu k soustředěnému výrazu za ní. I přes značnou nervozitu v Tomově pevně semknutých rtech ruce ani jednou nezaváhaly. Zvuk přelévajících ampulek střídalo škrábání pera o drsný papír.

,,Už jsou to dva dny, měl by si jíst, spát.." dala si ruce v bok a upoutala tak jeho pozornost. Oči mu na vteřinu těkly k ní, následoval povzdech.

,,Foibé, víš, že nemám čas.." odložil vše a protáhl se.

,,Až se vrátí, nebude rád," ušklíbla se a přešla k němu.

,,Už jsem se malinko posunul," pokračoval v dialogu a malinko se tím i uklidnil. Možná by ho chvilka odpočinku nezabila.

Rusovláska to vzala jako impuls, vzala Toma za loket a táhla ven na chodbu. Nechtěla přijít o odpolední svačinu, bylo tam až příliš mnoho sladkých dobrot.

,,Zas ten tvůj zlozvyk," podíval se na ní pobaveně, když si otřela rukávem pusu, sliny už jí tekly proudem.

,,Mám mluvit o tvých?" vytáhla obočí a druhý radši zmlkl.