Po nehodě rodičů se Isabella uchýlila do ústranní. Žádný společenský život, žádní přátelé a žádná práce. Už více než sedm let se ukrývá v útrobách domu svého nejstaršího bratra; studuje, čte, píše, učí se na hudební nástroje a snaží se úplně vyhýbat...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Spencer se bez dalších řečí ještě díval za Jacksonem, než úplně místnost neopustil. Věděl, že mu oba chtěli něco říct, dokázal si představit i co, ale zatím to musel nechat být. Poté se otočil zpět na Aarona, který si s ním také chtěl promluvit. Na pokoji u Jacksona také jedna konverzace teď už probíhala. Jackson v tichosti seděl v křesílku u pohovky a Isabella jako lvice v kleci přecházela ze strany na stranu v pokoji, když cosi zuřivě mrmlala. Jackson jí zbytečně nepřerušoval, nechal ji, aby se z toho vypovídala, bylo to tak lepší, než kdyby to v sobě dusila a vybuchla by, když se to zrovna dvakrát nebude hodit.
Najednou z ničeho nic po těch několika dlouhých minutách, kdy Isabella bez zastavení mluvila, se ozvalo trojité zaklepání na dveře. Isabella se okamžitě zarazila, konečně utichla, přepadeně se podívala na Jacksona, který teď vstal z křesla a došel dveře s nedůvěřivým krokem otevřít. Byl to Spencer. Beze slova velmi rychle vklouzl do pokoje a než pokračoval za ním do útrob pokoje, tak ještě opatrně vykouknul ven na chodbu, jestli ho někdo nesledoval. Poté se vydal za nimi. Přišel bez Aarona, za což měl u Isabelly malé bezvýznamné plus, které mu stejně k ničemu nebylo.
„Musíme tohle město okamžitě opustit. Jako co nejdříve. Vůbec to tady není bezpečné. Sice se mi to ani trochu nelíbí a jsem spíš proti, ale taky budeme muset spolupracovat s Aaronem. Další pár ostražitých očí se nám bude rozhodně hodit, obzvláště pak když je to člověk s tak velkou praxí," dostal ze sebe nakonec Spencer. Poslední dvě věty se mu říkaly vážně těžce.
S Aaronem Readem se znal už z dávné doby, kde ještě oba pracovali u CIA, tehdy oběma bylo teprve osmnáct let. Spencer tehdy toužil po velké a úžasné kariéře speciálního agenta, Aaron si u nich odpracovával nějaký trest nebo tam snad byl přeložen z jiné vládní složky, na to už si nepamatoval. Tehdy spolu vycházeli poměrně dobře. Klidně by se tehdy mohli nazývat nejlepšími přáteli. Z těch dalekých vzpomínek na minulost ho vytrhla až Isabella, která už stála vedle něj s rukama v bok a s velmi zamračeným výrazem na něj teď zaraženě hleděla. Snažila se být skutečně naštvaná, možná i vážná, ale Spencerovi spíše teď přišla roztomilá. Byla malá, drobná, křehká a co se znali, tak toho až tak moc nenamluvila, momentálně spíš připomínala rozzlobené štěně, což jí radši vůbec neřekl, protože by jí to mohlo ještě více rozčílit.
„Ty chceš teď vážně spolupracovat s tím údajným vrahem a nájemným zabijákem? Neříkal jsi dole, že mě mu nikdy nevydáš?" zeptala se ho nakonec nevěřícně Isabella. Stále si neuvědomovala, že i samotného Spencera tahle nepříjemná situace děsí, když se musí takhle rozhodnout.
„Nemáme jinou možnost, budeme muset s ním spolupracovat. Pokud vím, tak stejně tak jako mě i jeho najali, aby tě ochránil. Nemusíme mu věřit, stačí, když nám pomůže se dostat odsud. Pak až budeme někde, kde je více bezpečno, tak se rozhodneme co dál. Poslal ho Antonov, tvůj dědeček a ten mu věří, tak co s ním zkusit aspoň na chvilku vycházet? Není to přeci napořád." prozradil jí dosti promyšleně Spencer. Jackson se překvapivě prozatím konverzace zdržel, spíše je teď jen pozoroval a poslouchal. Zajímalo ho, zda z téhle konverzace dokáže Spencer vyjít bez újmy, protože to vypadalo, že ho Isabella každou chvilkou přetáhne polštářem, aby si uvědomil, co to vlastně říká.
