Po nehodě rodičů se Isabella uchýlila do ústranní. Žádný společenský život, žádní přátelé a žádná práce. Už více než sedm let se ukrývá v útrobách domu svého nejstaršího bratra; studuje, čte, píše, učí se na hudební nástroje a snaží se úplně vyhýbat...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Modrý kabriolet nakonec zastavil před zapadlým útulným a skromným domkem, který byl schovaný v jedné z postranních, malých uliček, kde vůbec nikdo nebyl. Karen bůhví proč ve svém motorkářském oblečení, se slunečními brýlemi a nepřirozeně rudými vlasy už stála opřená o zeď domu u dveří a hleděla do telefonu v ruce. Když kousek od ní auto zastavilo, ihned telefon schovala, ruce si dala do kapes a nasadila ten svůj drsný, naštvaný výraz.
Isabella jí již do toho úplně prvního setkání neměla ani trochu ráda, sice se v lidech skoro vůbec nevyznala, ale na Karen bylo vidět, že ani ona jí příliš v lásce nemá. Neměla jí ráda vůbec. Na druhou stranu lepší, že to bylo zcela vzájemné, aspoň z toho Isabella neměla takový špatný pocit jako třeba u Aarona. Chvíli z něj skutečně měla pocit, že jí při první příležitosti nacpe do toho velikého kufru u vypůjčeného auta a chvilkami jí zase přišel naprosto jiný – měla v tom neskutečný zmatek, nedokázala odlišit, jak to skutečně je a co si přesně má myslet, aby to bylo správné.
„Dům je zcela čistý. Majitel domu bydlí někde v centru města a sem vůbec nechodí, takže to máte jen pro sebe. Já jsem si sehnala pokoj hned naproti v tom domě. Tam to okno, to je můj pokoj. Tady od toho domu máte klíče," řekla rázně svým hrubým, přísným hlasem Karen a hodila klíčky s přívěskem Spencerovi, který již vystoupil ven z auta a vydal se jejím směrem.
Rozhodně kývnul na souhlas, vrátil se k autu a vyndal z něj Isabelinu cestovní tašku. Také Isabelle ochotně otevřel dveře a pustil jí ven. Snažil se být milý a pozorný. Poté už sledovali, jak Jackson odváží na nedaleké malé odstrčené parkoviště. Spencer mezitím odemknul vstupní dveře a pustil tak Isabellu dovnitř jako první. Sám se ve dveřích ještě zastavil a otočil se zpět na Karen, která venku také ještě pořád byla: „A co nějaké použitelné zbraně? Už jsi sehnala toho svého známého, jak jsi mi o něm říkala? Začínám si myslet, že si s jedním obyčejným glokem celý výlet jen tak nevystačím! Mám se podívat na černém trhu nebo to zařídíš?"
„Spencere řekni mi, a to zcela upřímně, proč se na to prostě jednoduše nevykašleme? Peníze máme, holka je momentálně vcelku v pořádku, tak proč prostě nevypadneme odsud někam pryč? Zaplatíme si pokoj v nějakém luxusním hotelu a užijeme si pořádný čas na dovolené, kterou si vážně zasloužíme? Proč to tedy neuděláme tak?" řekla, mírně se na něj pousmála a udělala jeden malý krok jeho směrem. Spencer se jí vždycky strašně moc líbil, dívala se na něj s takovým velikým obdivem, ale nikdy mu nic vyloženě nenaznačila nebo nedala najevo. Nějak totiž už tušila, že by jí i tak stejně nakonec určitě odmítnul.
„Dokud nebude Isabella v opravdovém bezpečí a bez problémů, tak žádné volno jednoduše nebude. Hlavně co pak jsi mě někdy viděla na nějaké dovolené? Vždyť já ani pořádně nevím, co bych na takové dovolené vůbec dělal, to je hloupost, no nemyslíš?" první větu řekl opravdu vážně, důrazně a na konci už se jen pobaveně usmál. Počkal, než Karen jemně kývne na souhlas, pak už za sebou vchodové dveře zavřel a vstoupil za Isabellou do domu.
