Roztrhaná ozonová díra aneb Cáry pocitů a myšlenek

Volání na měsíc

Zase je tu to období,
kdy je měsíc v nějaký divný fázi.
Jakoby se všechno dělo pozpátku,
a v půlce se to zastavilo,
převrátilo naruby
a pustilo dvakrát rychleji
a někde ve čtvrté třetině
se to zas náhle zpomalilo,
jakoby někdo
do notového zápisu našeho života
zapsal ritenuto.
A z divokého dixielandu
se stane tichý blues.
A zatímco se v gramofonu už po stý
otáčí deska Louise Armstronga,
který zpívá o tom,
jaký je to přenádherný svět,
jiný Armstrong,
ten kosmonaut
letí hledat jiný svět,
snad ještě lepší,
se svým Apolem 11, nebo 12?
Už nevím,
ale na tom nesejde.
Kdo z vás mi může potvrdit,
že to tak opravdu bylo?
Třeba to byl ten samý Armstrong.
A třeba se nejmenoval ani Neil, ani Louis
a třeba vůbec nebyl z Ameriky.
Třeba se jmenoval Franta a byl to Čech,
Moravák.
A vůbec nechtěl zpívat jazz,
ani letět do vesmíru.
Někdo ho prostě přinutil.
A kdo to byl?
Společnost?
Ne,
tentokrát ne.
Byl to měsíc.
Strýček z nebes,
který na nás dohlíží.
Tak se z chudáka Franty z Moravy
stal jeden z nejvýznamnějších
jazzových hudebníků 20. století
a člověk,
který se poprvé dotknul měsíce,
tý podivný koule prachu a sýru,
který nás ovládá daleko více,
než si dokážeme připustit.
Chudák kluk,
chtěl si v klidu žít,
jako automechanik v Brně,
ale byl určen
pro vyšší účely.
Jak už jsem řekla,
měsíc je takovým dirigentem našeho života.
Skladatel naší symfonie,
spisovatel románu o našem osudu,
režisér našich zážitků,
sochař, architekt, malíř...
Zkrátka ten,
kdo vymýšlí,
jak to s námi bude.
A my s tím nic neuděláme.
Zbývá jen věřit,
že to s námi myslí dobře.

Ehm. Cože?
...