Tak už je to zase tady.
Tak nečekaně.
Jednou si řekneš ne,
ten není pro mě,
já přece partnera nepotřebuju,
stačí mi kamarádi
s kterými si promluvím,
zábavu zažiju
a pak je obejmu.
Ne.
Kecy.
Dneska jsou to zase kecy.
Občas prostě potřebuješ trochu
toho něžného zacházení,
za ruce vodění,
sladké políbení.
Ne že bych toho
o takových věcech moc věděla.
Ne.
Vím velmi málo.
Ale také vím,
cítím,
že občas prostě
něco takového potřebuješ.
Tak jako vím,
že voda prší k zemi
a dým stoupá vzhůru.
No a v takových chvílích
se díváš po mužích
a představuješ si,
jaké by to bylo,
kdyby tě obejmul
a kdyby ti do ucha šeptal něžný slovíčka,
polibek do vlasů vtisknul...
Ale pozor.
Tohle není láska.
Ten vznešený cit.
Nene.
Tohle, to to nemůže být.
To je prostě pud.
Zvířecí pud,
který je v nás zakódován
a jednou za čas vykopán.
No a pro ty,
kdo ještě neobjevili svou lásku,
může toto období být tuze těžké.
Ale pro zamilované
to zas může být hezké.
Nojo.
أنت تقرأ
Roztrhaná ozonová díra aneb Cáry pocitů a myšlenek
الشعرCáry roztrhaných pocitů a myšlenek. Naivních myšlenek a zbytečných pocitů. Prosby. Prosby o život. Nejen. Přání. Nevyslyšená, či nesplnitelná přání. Monology mé duše. Monology smyšlených postav. Monology vedené ze zoufalosti ze samoty, nebo ze strac...
