Jsem divný člověk
frustrován svou vlastní existencí.
Z rozmaru opět urovnávám knížky,
možná jen tak,
možná protože jsem je vyházela z police
z hněvu nad rozmanitostí jejich žánrů,
páč mi to připomíná, že nevím,
do jakého žánru patřím já.
Podle velikosti, podle barvy,
centimetr dopředu, půl cenťáku dozadu...
Chci řád!
Vztekle vytrhávám zašmodrchaný drát
Od sluchátek z mobilu,
co mi přehrává špatnou hudbu
pro dnešní náladu,
pro dnešní večer
tak podivný svými barvami,
tak podivný svou vůní...
Hledám správnou pozici,
jak se opřít o protivně oranžovou zeď,
jak se schoulit pod dekou,
jak se schovat před zimou,
jak se schovat před dnešním večerem...
Či snad jak se schovat před svým
děsivě nevypočitatelným Já?
YOU ARE READING
Roztrhaná ozonová díra aneb Cáry pocitů a myšlenek
PoetryCáry roztrhaných pocitů a myšlenek. Naivních myšlenek a zbytečných pocitů. Prosby. Prosby o život. Nejen. Přání. Nevyslyšená, či nesplnitelná přání. Monology mé duše. Monology smyšlených postav. Monology vedené ze zoufalosti ze samoty, nebo ze strac...
