Každým dnem zapomínáme
kousek své minulosti;
každým dnem ztrácíme
kousek sebe.
Bojím se, že přijdu
o to nejcennější, co mám -
moje vzpomínky, zážitky, sny a touhy,
a naivní představy.
Krásný nepošpiněný pohled na svět...
Každým dnem dospíváme.
(Je to správné?)
Každým dnem v nás umírá
kousek dítěte -
kousek dobra, lásky, a radosti a štěstí...
Úzkostně se snažím
zachytit trochu toho krásna
mezi verši;
úzkostně se snažím
zanechat si trochu toho pravého
nezkaženého já.
Je mi smutno -
cítím, jak se vytrácím.
(A jak se pomalu vytrácí
každý z nás...)
Budu si ve stáří pamatovat,
jaká jsem kdysi bývala?
(Nebo je možné, že bych snad jednou
mohla být lepší?)
Nezbývá mi asi než dál
úzkostně zapisovat
svoje radosti a obavy a
dovolit svým dětem,
aby byly dětmi co nejdéle
a naučit je,
jak si svoje čisté já
co nejdéle ponechat...
YOU ARE READING
Roztrhaná ozonová díra aneb Cáry pocitů a myšlenek
PoetryCáry roztrhaných pocitů a myšlenek. Naivních myšlenek a zbytečných pocitů. Prosby. Prosby o život. Nejen. Přání. Nevyslyšená, či nesplnitelná přání. Monology mé duše. Monology smyšlených postav. Monology vedené ze zoufalosti ze samoty, nebo ze strac...
