Blíží se půlnoc
a ty zase hledíš do blba.
Slíbil sis, že dneska půjdeš spát brzy.
Nemá smysl si cokoliv nalhávat.
Když hlava nechce, tělo nepřemluvíš,
nebo naopak?
Co já vím,
už je hodně hodin.
Víš,
taky jsem chtěla jít spát rozumně,
ale místo toho
se tady pokouším sesmolit pár veršů,
abych ulevila svýmu nevypsanýmu
(a nevyspanýmu) srdíčku.
Ach ta proklatá nespavost.
I když jsi připraven zalehnout
a spát v ten pravý čas,
někdy to prostě nejde.
Hlavou ti proudí myšlenky
a obrázky.
A někdy slova,
která se hezky poslouchají.
A jindy třeba celé věty.
A ty je ihned chceš zapsat,
ale stejně z toho nevytřískáš
moc umělecký kvality.
A pak si vzpomeneš na Máchu.
Myšlenkama se přesuneš kamsi k jezeru
a sníš.
Sníš, ale nespíš.
Vidíš?
To je ta nespavost.
Normální lidé sní, když spí.
Já jenom spím, když sním.
Ale ten spánek je jen tak naoko.
Doopravdy nespím.
Vymýšlím básničky.
Podívej, už je skoro půlnoc.
Měla bych jít spát.
Už se mi zavírají očka.
A ty bys též měl jít,
zítra je taky den.
Hlavně už nepracuj.
A pokud nemůžeš usnout,
tak alespoň sni
a za chvíli
se ti třeba povede usnout...
ČTEŠ
Roztrhaná ozonová díra aneb Cáry pocitů a myšlenek
PoetryCáry roztrhaných pocitů a myšlenek. Naivních myšlenek a zbytečných pocitů. Prosby. Prosby o život. Nejen. Přání. Nevyslyšená, či nesplnitelná přání. Monology mé duše. Monology smyšlených postav. Monology vedené ze zoufalosti ze samoty, nebo ze strac...
