ep 5

400 21 0
                                    

Izabella's pov

Seděla jsem na střeše jako každé ráno, s hrnkem kávy v jedné ruce, s cigaretou v druhé. Atmosféra svítajícího slunce nad podzimním Londýnem mě naprosto pohltila, užívala jsem si vítr, který si hrál s mými vlasy, a tiše obdivovala panorama přede mnou.

Posledních pár dní nedokážu přemýšlet nad ničím jiným, než nad dnem, kdy jsem Harryho poslala pryč. Od doby, kdy jsem se probudila a zjistila, že tu opravdu byl a já ho opravdu poslala pryč, přemýšlím, co mě k tomu vedlo.

Když jsem začala s odvykačkou, už po prvních pár střízlivých dnech jsem si plně uvědomovala, že se mi dostal pod kůži a že to není jen dočasné. Vždy když jsem si vzpomněla na jeho úsměv, zašimralo mě v břiše, až mě to děsilo mě to. Snažila jsem se svoje pocity potlačit, ale po nějaké chvíli jsem to vzdala. Upnula jsem se na představu toho, že se jednou vrátí, těšila jsem se, až zaklepe na moje dveře a přísahala jsem, že budu k nepoznání. A pravda, že kdyby přišel o pár hodin dřív, asi by se divil. Nabrala jsem pár kilo, konečně mám zdravější barvu a celkově jsem zahodila image rádoby drsné holky. Dokonce i má jízlivost zmizela, díky té vší bolesti mi na ni nezbyla síly.

A jsem tu, kdy lepší dny konečně převládají nad těmi špatnými, jsem veselejší a začínám si opět užívat života plnými doušky, ale ne - on musel přijet zrovna v okamžik, kdy jsem byla troska.

Cítila jsem se, jako bych ho zklamala. Styděla jsem se, proto jsem ho poslala pryč.

-

-

„Hej, v pohodě, nebuď nervózní, jasný?" chytla mě Cass za ruku a povzbudivě ji zmáčkla.

Seděli jsme v nemocnici už pár hodin, Chantal, její kamarádka a kolegyně z nemocnice mi udělala několik testů, aby zjistila, jak si moje tělo vede. Nebyla jsem nervózní z toho, co se dozvím, už tolikrát jsem si myslela, že přišel můj poslední den.

„Tak." do místnosti se vrátila Chantal. „Tvoje srdce pracuje na jedničku, skoro jako bys nikdy neměla jedinou pilulku. Co si vlastně brala?"

„Tak různě." pokrčila jsem rameny a podala jí formulář, který mi dala. Na první jsem měla označit faječkou látky, které jsem někdy v životě zkusila a bylo mi trochu trapně, když jsem zjistila, že z 30 políček zůstalo volných 7. Chantal vykulila oči a nejistě předala desky doktorce.

„Fajn." mlaskla doktorka, jakmile očima sjela po papíře. „A jak to jde s odvykáním?"

„Myslela jsem, že to bude větší hrůza." pokrčila jsem rameny.

Cassie si odkašlala, zatímco mi věnovala káravý pohled a ujala slova Cassie. „Dávám jí ty uklidňováky, co jsem dostala v nemocnici a záchvaty už nemívá tak často."

„Kdy měla poslední?"

„Před třemi dny." odpověděla a já se ošila, když jsem si vzpomněla na celou tu scénku s Harrym.

„A co deprese?" pokračovala doktorka, zatímco neustále ťukala do počítače.

„Hm, ty mám každej den. Ale zabít se chci jenom občas." Netvrdila jsem, že moje jízlivost je pryč? Asi jsem se spletla.

„Závislost na kokainu je spíš psychická než fyzická." přikývne. „Ale máš za sebou úspěšné dva měsíce." sundala si brýle a otočila se na nás. „Už jsem s vámi mluvila o skvělé léčebně, kterou vede dokto-"

„Nechci to léčebny. Dyť se držím skvěle, co víc chcete."

„Já vím, ale teď se dostáváš do nejhorší fáze. Teď už je to celé o stavu mysli a proto bývá lepší, když si pod dozorem 24 hodin denně. Vyzkoušej to, alespoň na týden."

BY ACCIDENT [ h.s. fanfiction cz ]Where stories live. Discover now