BY ACCIDENT [ h.s. fanfiction cz ]

ep 1

Protáhla jsem se a uslyšela nepříjemné zalupání. Křeslo nebylo zrovna pohodlné a já na něm seděla už několik hodin. I když hodiny ukazovali 3.24 a já byla unavená, nešla jsem si lehnout, stejně bych neusnula.

Probudila jsem se v nemocnici jen s několika škrábanci. Horší byla moje rána na břiše, ale tu zašili a jsem v pohodě. Aspoň po fyzické stránce.

Pohledem jsem zabloudila k nemocničnímu lůžku, na kterém ležel kudrnatý kluk. Vstala jsem a přišla k němu blíž. Na obličeji měl několik hlubokých šrámů, ale i tak byl pohledný.

On takový štěstí jako já neměl. Má několik ošklivých zlomenin, tržnou ránu na čele a co bylo nejhorší, od nehody byl stále v bezvědomí. Nevím, co vlastně dělám na jeho pokoji. Jen doufám, že se probudí.

Odhrnula jsem mu vlasy s tváře a na chvíli se na něj jen tak dívala.

„Co tu sakra děláš?" rozlehlo se pokojem.

„Promiň." zašeptala jsem směrem ke svojí sestřenici, která tu dělá zdravotní sestru.

„Bože Bello." zakroutí hlavou a popojde k přístroji, načež se natáhne pro kartu a zapíše do ní nějaké údaje. Desky hned na to odloží a podívá se na mě.

„Ty toho kluka přizabiješ a ještě se na něj chodíš dívat? Jsi zvrhlá." zakroutí hlavou.

„Nech toho." zašeptám. „Myslíš si, že jsem to chtěla udělat?"

Podívá se mi do očí a odmlčí se.

„Podívej Iz, tohle není sranda. Dneska tu byla jeho matka, která vypadala, že tě chce zabít."

„Já vím. Počkala jsem, až skončí návštěvní hodiny a jeho rodina odejde."

„Bože." zaúpěla „Vážně si magor." dořekla a chystala se k odchodu.

„Cass, potřebovala bych od tebe ještě něco." zašeptám a počkám, než se na mě otočí.

„Neboj se, nejsem blbá." zakroutí očima. „Jako zázrakem jsou všechny tvoje testy negativní."

„Děkuju." usměju se.

„Máš za co. Riskuju tím místo. Nejen to, riskuju tím celou kariéru." zamračí se na mě. „A jenom protože jsme rodina."

Jen přikývnu a popojdu, chci se posadit se zpátky na křeslo.

„Ohledně, ehm, tamtoho." odmlčí se. „Nehodlám ti s tím pomáhat nebo tak, ale chci se zeptat, jestli to nějak zvládneš, ehm, jestli si nějak zařídíš, " těžce polkla. „dávku."

Usměju se na ni. „Neboj, mám svoje kontakty."

„Fajn." odkašle si, její starostlivý obličej je zase pryč. „Jen bych nerada, aby ses prozradila absťákem, když už jsem změnila výsledky."

Chápavě kývnu a počkám, až odejde.

-

-

Na ranní kontrolu pro mě Cassie přišla i s propouštěcími papíry. Údajně není nutné, aby mě tu drželi více než 24 hodin. I když si myslím, že se mě prostě jenom chce zbavit.

Pomalu jsem se oblíkala, zatímco ona sundávala povlečení z peřiny.

„Grr." zaúpí najednou. Tázavě se na ni podívám. „Ačkoliv jsem si slíbila, že dokud se z těch sraček nevykopeš, už ti nikdy nepomůžu..." odmlčela se. „Máš vůbec kam jít?"

„Jo." řekla jsem, načež jsem si nervózně skousla ret. „Pro dnešek. Zítra mě přijdou vyhodit z bytu."

„Bože." zavřela oči a sklonila hlavu. „Jak my dvě můžeme být příbuzný?"