BY ACCIDENT [ h.s. fanfiction cz ]

ep 9

„Víš jak dlouho sem nepila?" zasmála jsem se přiopile a položila skleničku zpátky na stůl.

„Mám blbej pocit, že bych tě v alkoholismu neměla podporovat," žblebtla Cass. „Nahrazuješ teď závislost jinou závislostí."

Zasmála jsem se nad jejím stavem. Nic nevydrží, hh.

„Vidím, že ty už si dobře naladěná" naklonila jsem se blíž k ní. „Tak povíš mi nějaký ty drby o tobě a Coltonovi?"

„Jsme v randící fázi!" zavrtěla hlavou. „Není to nic vážného."

Zasmála jsem se jejím marným přesvědčovacím praktitkám a i když pokračovala ve vrtění hlavou, alkohol vzal za své a začala se smát spolu semnou.

Objali jsme se a pořád smějící nakonec spadly z gauče. Jauvajs.

„Cassie," zvážním najednou a chytnu ji za ruku. „Řekni, že to bude v pořádku."

Zůstaně na mě civět. Jen se usměju a hřbetem ruky si utřu několik slz. „Řekni mi, že to bude v pořádku. A ono bude."

„Zvládneme to." usmála se na mě a ruku mi stiskla. „Podívej, jak dlouho cestu si ušla."

„To sice ano," pokrčím rameny. „Ale kdykoliv můžu zakopnout a spadnout zase dolů."

„To nedovolím." sevřela mě v medvědím objetí a já si uvědomila, jak moc vděčná za ni jsem. Bez ní bych tu teď nebyla. Pravděpodobně bych byla už i po smrti.

-

-

Celý den jsem strávila chozením po městě, vyřizováním různých papírů, potravinářského průkazu, bankovního účtu a podobně. Fuu, nevěděla jsem, že je to všechno tak náročné. O to víc, když nemám trvalý bydliště a ještě jsem ke všemu na odvykačce. Milion papírování!

Ovšem, to, z čeho jsem nejvíc nervózní teprv mělo přijít. Pohovor.

Seděla jsem na obrovské chodbě, před kanceláří děkana univerzity. Vlastně ani nevím, jak jsem sem dostala - ráno jsem si projížděla jejich webovky, uviděla jsem telefonní číslo na vedení a než sem si uvědomila, co že to dělám, telefon vytáčel.

Když se otevřeli dveře a slečna s milým úsměvem mě pozvala dovnitř, v krku se mi vytvořil obrovský knedlík a v břiše mě nepříjemně šimralo. Ale tohle je moje jediná šance, nesmím to pokazit.

„Takže slečno Wellerová," posadila jsem se naproti muže ve středním věku. „Mrzí mě to, ale na naše večerní kurzy už jsou plné." Zalistoval velkou knihou a lítostivě se na mě usmál.

Pokrčila jsem rameny a pokusila o úsměv. „Aspoň jsem to zkusila."

„Víte," podrbal se na bradě. „Vás si pamatuju, nebo spíš vaše portfolio. Hrozně se mi líbilo, jak jste si pohrávala s myšlenou dobra a zla."

Překvapeně jsem na něj civěla.

„Ale bohužel, to nestačilo. Bylo to sice hezké, ale pořád jste zůstávala na té dobré straně. Copak jste nikdy nezkusilanic nezákoného?" zasmál se a založil si uce na prsou. „To proto jsme vás nepřijali a když jsme se vám pokusili dát druhou šanci, neozvala jste se."

Absurdně jsem se zasmála. „To bude asi tím, že jsem přepadla přes okraj a ovládla mě ta temná strana."

Zamyšleně se na mě podíval. Byla jsem z toho pohledu trochu nesvá, čekala jsem jestli promluví nebo už bych měla odejít.

„Je tu ješte jedna možnost." mrkl na mě a zahrabal někde v šuplíku. „Tady." vzala jsem si od něj letáček a zkoumavě si ho prohlížela.

„Je to něco jako soutěž," vysvětlil mi. „Napíšete několik povídek nebo prvních pár kapitol z knihy. Výherce vyhrává stipendium i s příspěvkem na bydlení a jídlo."

Vážně? Tohle je přesně to, co potřebuju! Jestli to není osud, tak nevím co. Zaradovala jsem se, děkanovi jsem poděkovala a po potřesení rukou jsem se chystala opustit místnost.

„Upozorňuji vás, že konkurence je ale vysoká, slečno." řekl ještě. „Ale věřím, že je dokážete porazit."

„Vynasnažím se." usmála jsem se a zavřela za sebou dveře.

-

-

Hned co jsem přišla domů, vyhrabala jsem v krabici svoji starou přihlášku a s ní i několik popsaných papírů. Znovu jsem si přečetla všechna ta slova a nemohla jsem uvěřit, že se byla někdy schopná něco takového napsat. Páni, čeká mě hodně práce. Půjčila jsem si Cassiin notebook a pustila se do toho.

První jsem jen tak civěla na bílý monitor předemnou, ale jakmile jsem napsala první písmeno, šlo to o něco lehčej. S každým napsaným písmenem jsem se do toho dostávala víc a víc.

-

-

„Jsem doma!" ozvalo se bytem. Byla jsem moc zabraná do ťukání na klávesnici, než abych se zmohla na něco jiného než zamručení.

„Přišla jsem o něco?" s žuchnutím padla vedle mě na gauč.

Pokrčila jsem rameny. „Píšu."

„Jsem tak vyčerpaná, že se tomu ani nedokážu divit." zabručela se zavřenýma očima. „O čem to je?"

„Tak různě." zamrmlala sem a dál rychle ťukala do laptopu.

„Jsi sdílná." Hlavu přemýstila na můj klín a už téměř zašeptala. „Doufám, že tam mám roli a že až to zfilmují, bude mě hrát Blake Lively."

Zasmála jsem se a než jsem stihla odpovedět, Cass tišše oddechovala. Dvojitá směna, to člověka zničí.

Opatrně jsem se zvedla z gauče a natáhla se pro červenou deku, která byla hozená přes opěradla, zakryla ji a sedla si na zem. Zádama jsem se opřela o gauč a s hlasitým povzechem se protáhla.

Po několika hodinách jsem popsala několik A4 ve wordu. Byla to taková směsice všeho, děj byl vedlejší, spíš to byla charakteristika postav a jejich názorů či pocitů. Ale co, je to základ. Tohle je moje šance. 

-

-

v.a. : tak je to trošku kratší, no :-D ale do vánoc tu bude snad ještě dalšííí.. lau xx