BY ACCIDENT [ h.s. fanfiction cz ]

ep 6

Čekala jsem, že to místo bude hrozné. Ale ne až tak. Vždycky jsem veděla, že Cassie toho pro mě dělá hodně, ale nevěděla jsem, jak moc ji budu potřebovat. Když jsem měla záchvat, seděla tam semnou a snažila se mi pomoct. Tady vás nechají zavřené na pokoji a jen počkají, až to přejde. Říct, že mě vyléčili, je málo. Změnili mě. Zničili mě.

„Jmenuju se Izabella Weller." rozhlédla jsem se po místnosti, kde sedělo několik holek podobného věku. „Asi před rokem jsem se přistěhovala do Londýna a od té doby jsem závislá na, no, vlastně na všem co mi přišlo pod ruku."

„Vítám tě u nás Izabello." pokývl na mě psycholog, sedící kousek ode mě. „Takže, chceš nám převyprávět svůj příběh?"

Znuděně jsem pokrčila rameny. „Nemám žádnej příběh."

Doktor Walters přikývl a něco si poznačil do desek před sebou. „Dobře, tak třeba někdy příště." Desky zaklapl a dal si nohu přes nohu. „Jak už jsi nejspíš zjistila, dnešním tématem je odpuštění. Přála by sis, aby ti někdo odpustil něco, čeho ses dopustila kvůli svojí závislosti?"

„Mojí sestřenici jsem zničila skoro celý dům. Hádám, že na mě může být trošku naštvaná." Uvelebila jsem se na židli. „Tohle bude na dýl. Mým rodičům jsem řekla po telefonu, ať vysmahnou z mýho života, že nepotřebuju v životě takový dva kretény, jako jsou oni dva. Taky bych chtěla, aby mi opustil můj známý Harry za to, že jsem ho srazila autem a chudák to málem nerozchodil. Taky za to, že jsem ho několikrát porazila v piškvorkách, protože se vždycky začal vzt-"

„Izabello, poprosím tě, aby sis z toho přestala dělat legraci."

„Nedělám. Vždycky jsem vyhrála pod vlivem, za střízliva jsem neměla sebemenší šanci."

„Myslím, že to pro dnešek stačí." řekl Dr. Walters rychle, věnoval mi ještě jeden významný pohled a otočil se na holohlavou dívku vedle mě.

Asi jsem mu zničila jeho oblíbenou hru. No co.

-

-

„Co se tady děje?" zeptala jsem se Melissy, když jsem se vedle ní postavila.

„Nevím. Drogy zadarmo asi ne." pokrčila rameny a dál nezaujatě stála uprostřed chumlu. Nechápala jsem, co je tak zajímé na vchodových dveřích, před kterýma jsme se teď všichni museli shromáždit.

Po několika vteřinách se dveře otevřeli a vyšel z nich Dr. Walters spolu s paní ve středním věku a malou holčičkou na rukách. Jessica, holka z vedlejšího pokoje vypískla a se slzami skočila paní do náruče. Hned na to popadla malou holčičku a začala ji mačkat v objetí.

Ihned jsem pochopila, že je to její dcera, o které denodeně mluví..

„Takže on je to nakonec zkurvenej Den otevřených dveří." sykla sem směrem k Mel a znudeně se posadila na židli kousek ode mě. Pozorovala jsem davy lidí vcházející do místnosti, jak se vítají s holkama odsuď a nestydí se ukázat svoje emoce..

Najednou se tam objevil. Stál ve dveřích a nejistě se rozhlížel po místnosti, hledal mě. S překvapeným výrazem jsem se donutila vstát, ale nohy se nechtěli dát do pohybu. Tohle za mě naštěstí vyřešila Cassie, která se vyřídila zpoza kudrnáče a s vyjeknutím mě sevřela v náruči.

„Cassie?" Nemohla jsem tomu uvěřit. Přišli zamnou? Oba?

Oba se usmívali a něco mi říkali, ale já je nevnímala. Neslyšela jsem se. Stála jsem tam, s úsměvem na tváři, zatímco mi slzy máčely tváře a pořád nemohla uvěřit, že ti dva jsou tu teď semnou.

-

-

Seděli jsme u malého stolečku už několik hodin a stále měli nějaké historky nebo nějaké novinky. Byla to příjemná změna, mnohem účinější než terapie. Po dlouhých týdnech jsem se zase cítila šťastná..

„Takže se jmenuje Colton?" usmála jsem se na Cass, která okamžitě začala rudnout.

„Měla bys je vidět." Harry se zasmál a poplácal červenovlásku sedící po jeho levici po zádech. „Kouká na něj jakna obrázek a pořád se tak přiblbe culí."

Ta mu jen věnovala jeden ze svých vražedných pohledů a postavila se na nohy. „Chcete kafe nebo něco?"

Oba jsme zakroutili hlavou a nechali ji odejít. Jakmile však zmizela za rohem, oba jsme zmlkly. Bylo mi trapně. Sklopila jsem oči a pozorovala své ruce v klíně jako by to byla ta nejzajímavější věc.

Harryho chraplavý hlas přerušil to nesnesitelné ticho. „Řekni mi, co potřebuješ." Natáhl se ke mně a lehce mi stiskl ruku. „Řekni mi, co cítíš."

Sebrala jsem odvahu a podívala se mu zpříma do očí. Poznala jsem, že má o mě starost, že vážně chce slyšet, co mám na srdci. To jsem už sakra dluho nezažila.

„Chci o tom mluvit." zamrkala jsem. „Ale nemůžu. Nevím jak."

Nazvedl jeden koutek, ale pohledem neuhl. Jakoby se mě snažil zhypnotizovat...

„Vím, že se mě snažíte opravit," několik neposedných slz mi steklo po tváři. „Ale mě už nikdo nikdy neopraví."

„O čem to mluvíš?" překvapeně zamrkal.

„Neměl jsi sem dneska chodit Harry," ztěžka jsem polkla. „Měl by sis užívat kariéru, poznávat nová místa a taky nové lidi. Jednoduše si užívat."

Zakroutil hlavou. „No tak, pojď ke mně." Nepřála jsem si nic víc, než být v jeho objetí, ale pohyb, který by zkrátil tu vzdálenost mezi námi jsem neudělal.

„Omlouvám se." nedokázala jsem se mu dál dívat do očí. „Je mi líto, že můj zpackanej život měl dopad na ten tvůj." Chtěl něco namítnout, ale já ho nepustila ke slovu.

„Za to, že jsem tě srazila." řeknu potichu. „Za to, že jsem odmítla tvoji pomoc." Pomalu mi slzy bránily v jasném výhledu. „Za to, že jsem tě od sebe odháněla, i když jsem po ničem netoužila víc, než po tvojí přítomnosti."

Pousměje se a jedním pohybem židle zmenší prostor mezi námi na minimum. Do nosu mě bouchne vůně jeho kolínské, jedna z věcí, která mě vždy zaručeně dostane do kolen. Začala jsem mít rozklepaný hlas, ale věděla jsem, že to musím dokončit.

Chytil mě za bradu a bylo jasné, že je to teď nebo nikdy. „Za to, že jsem se do tebe zamilovala."

V jeho očích se objevilo zmatení.

„Bello, za tohle se pře-"

„Hodně se změnilo, Harry." skočila jsem mu do řeči. „Já se změnila."

Pozvedl jeden koutek a prsty mě jemně pohladil po tváři. „To já přece vím."

Palcem mi přejel přes rty což otřáslo celým mým tělem. Neuvěřitelné, co dokáže jeden jeho dotek..

Přiblížil se ještě o něco víc, jeho teplý dech mě zašimral na tvářích.

„Jsem unavená z toho, jak všechny ztrácím." zašeptala jsem, dávajíc jasně na jevo, jak moc jsem z této sitace nervozní. „Nemůžu tě taky ztratit."

„Neztratíš."

Okamžik, kdy spojil naše rty, byl ještě lepší, než jsem si ho představovala. Jeho měkké, hebké oproti mým drsným tvořili nádhernou souhru, jako by k sobě patřily odjakživa.

-

-

V.A.: čte to jěště někdoo? :-D Lau xx