Carlisle
,,Měl jsem dneska poněkud zvláštní případ. Byla to žena, učitelka ze speciální školy. Její žák jí v záchvatu vzteku shodil ze schodů." Esme zalapala po dechu. Přišlo mi úžasné, kolik lidských zvyků jí zůstalo i po tolika letech v upířím těle. ,,To je hrozné." Dodala. ,,Ano, ale divné na ní bylo to, jak všechno přijala. Nebyla ani trochu naštvaná na toho kluka, ani nebyla v šoku z toho, že bude muset jít na operaci." ,,To je opravdu poněkud zvláštní." Souhlasila se mnou Esme. ,,Jak je stará?" ,,Je dost mladá. Je jí teprva 22." ,,To je opravdu velmi zvláštní." ,,Ano, nevím co si o ní mám myslet. Když jsem s ní mluvil, působila velmi dospěle, rozumně. Více, než jsem zvyklý vídat u lidí jejího věku." Pokračoval jsem ve svých úvahách nahlas.
,,Je asi hodně vyjímečná." Prohlásila Esme po chvíli ticha. ,,Asi jo." Zamumlal jsem. ,,A kde jsou Edward, Bella a Jeremy?" Zeptal jsem se. ,,Edward s Bellou odjeli na pár dní k Eleazarovi a Jeremy je na lovu. Informovala mě Esme. ,,Takže máme dům jen sami pro sebe?" Zeptal jsem se s úsměvem. ,,Ano." Mrkla na mě moje milovaná žena. ,,Tak toho bychom měli využít." Vášnivě jsem jí políbil a při tom jsem ji vzal do náruče. Esme se usmívala, zatímco jsem s ní vyběhl do našeho pokoje. Nyní musela veškerá má pozornost patřit pouze jí."
Další den ráno
Carlisle
Nedalo mi to a hned, jak mi ráno začala služba, vydal jsem se za tou mladou učitelkou. Byla již vzhůru, když jsem za ní přišel. ,,Dobré ráno slečno Brown." Pozdravil jsem jí. ,,Dobré ráno pane doktore Cullene." Usmívala se, když jsem k ní přicházel. ,,Tak jaké zprávy mi dnes nesete?" ,,Zatím žádné, přišel jsem se na Vás podívat." ,,Tak dobrá." Stále s úsměvem roztáhla paže tak, aby zdůraznila své tělo na nemocničním lůžku. ,,Jen se podívejte." ,,Humor Vás očividně neopouští." Konstatoval jsem. ,,Někdy bývá to jediné, co Vám zbyde pane doktore." Tuto její poznámku jsem raději nijak nekomentoval a podíval jsem se do její karty, kterou měla u postele. ,,Zdá se, že se uzdravujete velmi rychle." Až moc rychle, dodal jsem ve své hlavě. Začínal jsem opravdu polemizovat, zda ta žena, co leží přede mnou, jestli je opravdu pouze člověk. ,,Tak to je první pozitivní zpráva dneška." Usmála se opět na mě. ,,Ano, to je." Souhlasil jsem s ní a zandal zpět její kartu. Podíval jsem se opět na ní. Stále na sobě měla nemocniční erár. ,,Nikdo Vám zatím nepřinesl Vaše věci?" ,,A ani nepřinese. Nemám nikoho, žiji sama." Pořád i při těchto slovech jí na tváři zůstával úsměv. ,,Žádní přátelé? Příbuzní?" ,,Rodina se mnou již mnoho let nemluví a těch pár přátel co mám, jsou odsud příliš daleko." Upřesnila mi svou situaci.
