Edward
Znal jsem Carlisle déle než kdokoliv jiný. Věděl jsem, že tohle by jen tak nikdy neudělal. Ale netušil jsem, jaký pro tohle měl sakra důvod. Musel jsem s ním mluvit. Potřeboval jsem ho pochopit. Navíc mi bylo naprosto jasné, co se honí hlavou Esme, i jak ji jeho chování zraňuje. A on to musel vědět taky. Nechápal jsem to. Po telefonátu s Esme jsem Belle vysvětlil situaci a pak jsme se společně s Eleazarem a ostatními rozloučili. Rychle jsme se sbalili a vydali jsme se domů.
Carlisle
V práci jsem vytvořil dokument o převozu pacientky do jiné nemocnice. Musel jsem její zmizení nějak vysvětlit. Pak jsem dokončil zbytek své práce v nemocnici a kolem třetí ráno mě vystřídal kolega Black. Následně jsem se rychle převlékl a jel jsem co nejrychleji domů. U dveří mě již čekal Jeremy. ,,Ahoj Jer." Pozdravil jsem ho. ,,Tu holku máš v pokoji pro hosty. Dělej si s ní, co chceš." Zamumlal Jeremy a vydal se k odchodu. ,,Kam jdeš?" ,,Za Esme." Zavrčel. ,,Kam šla?" ,,Já myslel, že tě teď zajímá jen ta divná holka." Otočil se ke mně a složil si ruce na hrudi. ,,Co?" Nechápal jsem, kam tím míří. ,,Došlo ti vůbec, jak tímhle ubližuješ Esme? Co ji asi napadá, když riskuješ bezpečí celé její rodiny kvůli jedné holce? Jak se asi cítí ona, jako žena?" ,,Není v tom nic takového." Snažil jsem se vysvětlit. ,,To mě neříkej. To by jsi měl říkat své ženě a doufat, že ti uvěří." S těmi slovy zmizel Jeremy v lese. Cítil jsem se strašně. Co mě opět zarazilo, bylo ovšem to, že mé já, to co jsem znal ječelo bolestí, že jsem Esme způsobil tolik obav a bolesti. Část mě chtěla strašně běžet za ní a najít jí. Sevřít ji pevně v náruči. Ovšem něco jiného mě táhlo do hostinského pokoje. A já nevěděl proč. Boj nakonec vyhrála dívka v hostinském pokoji.
Jeremy
Běžel jsem lesem několik hodin, než jsem Esme našel ležet na louce. Byla stočená do klubíčka a jen tiše zírala do trávy kolem ní. ,,Jsi v pořádku?" Zeptal jsem se. ,,Ano." Zašeptala. ,,Přijel už Edward?" Zeptala se. ,,Ne, ještě ne. Přijel zatím jen Carlisle." ,,Šel za ní?" ,,Asi ano." Bolelo mě vidět ji takhle. ,,Dobře." Opět zašeptala a posadila se. ,,Esme." ,,Vím, co chceš říci Jeremy. Neříkej to." Mlčel jsem tedy. Postavil jsem se před ni a natáhl k ní ruku. ,,Pojď domů. Bude tě tam potřeba." S těmi slovy se chytila mé ruky a já ji vytáhl do stoje. Společně jsme se pak rozeběhli k domu.
