Oneshoty

Něco se stalo a tohle je má odezva

Umřel. Ať už to byl pes, známý, nebo sourozenec. Najednou už tu není a vy nevíte, co s tím. Nejprve je těžké si to uvědomit, ale pak přichází něco ještě mnohem horšího. Představa. Nejen představa smrti, pokud byla hrozná. Představa, že se v budoucnu tenhle jeden už neobjeví. Moře vzpomínek, končící vysychajícím pramínkem. A dál už nic. A pak se člověk začne vracet do toho moře. Za každou z prvních vln se naivně usměje, než si vzpomene, že tahle slaná voda už neexistuje. Nikdy už nebude ochlazovat tělo a čistit mysl, nebude ani štípat v nose. Člověk se počne utápět ve smutku a žalu, plave hlouběji a hlouběji. Možná něčeho lituje, možná je mu to jen líto, ale jak si jednou začne uvědomovat fakt, že tahle bytost je mrtvá, je obtížné se vrátit. A přesto by se nejradši dostal zpět do doby, kdy všechno bylo ještě naprosto v pořádku. Přece jen – ať už to bylo náhlé, nebo ne, stejně se to událo moc rychle! Ale mohlo by to ještě počkat? Stálo by to trápení za to? Prodloužit o jeden dva okamžiky, zpomalilo by to nezastavitelný efekt smrti? Spíš ne. A to bolí. A najednou bolí všechno, protože všude nebohý člověk vidí tu velkou ztrátu. Normálně by se napil, ale najednou pije vodu a to mu připomíná... Normálně by se jen rozhlédl na přechodu, ale teď... Kolik životů asi kdy skončilo na tomhle kousku silnice? Normálně by jen žil, ale žít je děsivé. Všude něco číhá. Co když ztratím někoho dalšího? Kdo to bude příště?

A pak přijde chvíle štěstí a pohody. Pláč je minulost a mám se fajn, není to zas tak hrozné. Až na to, že je to jen prostá lež momentu. Stojí to za prd a je už jedno, kolik toho kdo napáchal, nebo jak moc dobrý měl život. Právě teď mu chybí ta jediná dušička a on musí dál chodit po dvou, jako by to nebylo divné. Musí si brát deštník, protože prší a kraťasy, protože je vedro. Jenže proč je to najednou tak vzdálené? Skoro jako by to ani nemělo smysl. Vezme si deštník, roztáhne ho a jde, jenže tentokrát už to není tak vlastní. Je to cizí a divné. A všechno tohle je až za tou bublinou smrti. A ta bublina je plná bolesti z té strašné rány. A když už je ta bublina pořádná, jen ztěžka se z kapsy tahá špendlík na její propíchnutí. Nechceš jít dál, chceš tu ještě zůstat, protože příště by sis už na tu vůni vzpomenout nemusel. Mohl by se ti se smutkem postupně vypařit i jeho dotek, jeho úsměv, jeho hlas... a to se nesmí stát! Váhavě se dotýkáš kapsy s ostrým předmětem a víš, že za tou bublinou jde svět dál a stále se točí. Stále v něm jsou nádherné západy slunce a dobrá zmrzlina. Jenže ty nechceš dobrou zmrzlinu, nechceš koukat na zbarvenou oblohu, chceš se uhnízdit tady a zastavit planetu. Úplně a navždycky. Ale nemůžeš zastavit ostatní a znovu na prstech cítíš látku kapsy. Roztřesenou ruku pomalu vsuneš dovnitř a až na samotném dně cítíš hlavičku s jehlou. Znovu koukáš kolem sebe a prohlížíš si zešedivělé vzpomínky. Musíš se však probrat z toho nepříjemného snu a pokračovat, jinak uvízneš. Proto chytáš špendlík mezi prsty a přiblížíš si ho k očím. Je to výhled za znovu nabytou radostí a chutí se bavit, ale pod jednou podmínkou. Že tohle těžké břemeno pustíš a necháš minulost minulostí. Přistoupíš k okraji bubliny a zíráš ven. Je to jako film se ztlumeným zvukem, kde nikdo není zasažen tou událostí, s níž se ty pereš už tak dlouho. Naposledy se ohlédneš zpět a přesvědčíš se, že toto je ta správná věc. Naposledy se zhluboka nadechneš toho těžkého špinavého vzduchu a naposledy ucítíš bolest v srdci. Zavřeš oči a zarazíš špendlík do stěny. Tmavý oblak kolem tebe začne stoupat k nebi. Už nemůžeš chytit, co ti odlétá, a tak za tím vším jen tiše koukáš. Je to pro tebe velký krok a udělá se ti z něj špatně. Je toho moc a nedá se to ustát. Slzy se ti nahrnou do očí a ty se hroutíš. Usedavě pláčeš a bojíš se. S tváří v dlaních se rozpadáš, až nemáš žádnou sílu. Trvá to, ale uklidníš se. Rozlepíš oční víčka, pomalu se rozhlédneš kolem a svět už není tak vzdálený. Slyšíš normální zvuky a cítíš normální, čisté vůně. Pomalu se postavíš a koukneš se směrem, kam unikla náplň tvé bubliny. Vznesla se nahoru a uchytila se mezi mraky. A tobě je lépe, protože víš, že se stačí čas od času podívat vzhůru a na kratičký moment bude zase všechno zpět, než se to rozplyne jako pára nad hrncem. Uděláš pár kroků a divíš se. Nic ti to neudělalo. Znovu se rozejdeš a za chvíli už máš v nohách jistotu. Jsi součástí okolí a jsi silnější než kdy dřív.

.     .     .

Pro všechny ty, co... pro všechny. Jste úžasní!

PS: Ne, nikdo mi neumřel. Ale něco se stalo a mně je z toho trochu úzko, protože je to skoro jako z nějakého otravného poučného filmu, u kterého si každý říká, že by se to v realitě nestalo. (Update: nakonec je všechno v pořádku, ačkoliv to událost nezlehčuje)
Pokud vás něco tíží, jsem tu! Zcela anonymně, můžete mi napsat cokoliv a kdykoliv. Klidně mi to jen napsat, děsně to pomáhá, fakt!