Oneshoty

Týdoo, dýdoo (bl)

Usnul jsem v pracovně u počítače. Trochu se mi zkomplikovalo stěhování a všechno se to seběhlo, takže jsem poslední noc strávil s obličejem připláclým k desce stolu.

Vzbudil jsem se a ucítil nepříjemný zápach. Zápach... kouře?! Ospalé srdíčko se mi v hrudi třikrát protočilo a já padl na čtyři právě proto, abych nedýchal zplodiny dýmu – někde asi hoří! Za skromného světla lampičky zahalené do tmavého oblaku jsem se s trikem vyhrnutým přes nos a pusu dostal ke dveřím. Hřbet ruky jsem opatrně přiložil na kliku a na samotné dřevo. Horké jako láva! Kruci! V téhle místnosti nic nezbylo, všechny mé věci byly naskládané přímo za tímto průchodem! Začal jsem jednou rukou téměř strhávat tepláky z nohou, abych zamezil průchodu nebezpečného plynu přes práh. Natlačil jsem látku ke dveřím, načež jsem shledal, že nestačí. Nikde nic! V pracovně jsem zůstal jen já, prázdné poličky, stůl, židle a počítač! Zadržel jsem dech a zbavil se trička. Měl jsem štěstí, že bylo staré a trhalo se lehce. Menší půlkou jsem si chránil dýchací cesty a zbytek přidal k teplákům na prahu. Opět při zemi jsem se dostal k topení a kopal do něj a razantně bouchal loktem. Natáhl jsem se k oknu a celé ho otevřel. Pomocí topení jsem dělal ohromný rámus. Proboha, ať mě někdo vysvobodí!

Zaštíplo mě v oku a bylo mi vedro, ale byl jsem rád, že nehořelo přímo tady. Nevím, jak dlouho jsem u topení seděl, ale zaslechl jsem blížící se sirény. Rychle, rychle, rychle! S ještě větší vervou jsem práskal do topení. Možná jsem i řval jako na lesy, možná jsem jen kníkal, to už si nepamatuji. Ani další momenty mi kdovíproč v hlavě neutkvěly v jasných barvách. Neměl jsem daleko ke mdlobám a kouř zaplnil celou místnost až k podlaze, není tedy divu, že jsem ztrácel sám sebe. Zaslechl jsem hluboký hlas z venku. Ozval jsem se, aby záchranář věděl, že jsem uvnitř. Uklidňoval mne a informoval o způsobu, jakým mě vyprostí ven.

Jakmile jsem byl na druhé straně okna, natiskl jsem se na hasiče a nehodlal se pustit. Útržek trika se mi někam vytratil. Sváželi nás v koši ze čtvrtého patra dolů. Až na pevné zemi jsem se docela vzpamatoval z toho šoku, přesto jsem se třásl jako osika. Byl jsem odveden dál od nebezpečí a vykašlával si plíce z těla. Chrchlal jsem jako shnilý kuřák. Hasič mě podpíral, kontroloval, jestli jsem nepřišel k vážné úhoně a oznamoval, že požár se dostává pod kontrolu. Ptal se mě, jestli se v bytě nenacházela ještě další osoba, což jsem popřel.

„Můžeme pomalu jít?" zeptal se a navedl mě k lidem, ošetřujícím další obyvatele paneláku. Jelikož nikde nebyl žádný zdravotník, sám hasič se zbavil helmy a rukavic a jal se mi ošetřit popáleninu na ruce způsobenou žhavou klikou. Až v tu chvíli jsem si uvědomil její pravý rozsah – vytvořily se mi na ní nechutné puchýře. Posadil mne na obrubník a sehnal si vše potřebné. Byl zpět ani nevidět a pustil se do práce. „Kolegové provedli perfektní práci, sotva jsme tě vytáhli, jsme skoro hotovi."

Vzhlédl jsem ke zredukovanému dýmu vycházejícímu z mého okna. Díky bohu tam zůstala jen poslední várka věcí ke stěhování. Asi jsem přišel o doklady a mobil... a počítač. Ale přežil jsem a zalil mě pocit úlevy, když jsem si to uvědomil. Rozhlédl jsem se a spatřil spoustu svých sousedů, včetně plačící ženy, jejíž pes byl pravděpodobně stále v domě, muže z patra nade mnou, který měl plameny rudě ošlehlou tvář, a staré paní, již křísili k životu. Zadíval jsem se mému zachránci do tváře, zatímco on se věnoval mé ruce. Měl trochu vlhké kudrnaté vlasy, dlouhé řasy a velmi jemný pohled. Upřímně, podle obličeje byl na tuty „teplej". Kupodivu mě zaujal, přestože bych ho nezařadil mezi lidi v kolonce „můj typ". A navíc mu oči nesoustředěně přelézaly od popáleniny k mému odhalenému tělu. Jasné jako facka. A byl sexy. Hasiči jsou sexy.

„Omlouvám se, někde musí být problém, kolegové s ambulancí furt nikde... nemám pro vás ani deku..." lítostně se poohlédl kolem, „aspoň, že tady máme něco k první pomoci." Něžně přehmatal po mé ruce a otočil ji tam a zpět. Zkontrolovanou práci ohodnotil lehkým úsměvem.