Oneshoty

Stereotyp mých příběhů

Příběhy, které stvářím,
Jdou mi z nitra, září.

Vypravěč je vždy pasivní,
On není ten invazivní.
Drží se svého života,
Jako kolovrátek, jen se klokotá.
Potácí se bezúčelně kolem,
Bezduše chodí horem dolem.
Koníčky mu odpírám,
Hezky si ho zavírám.
Zavřený charakter poté mi vykvete,
Když někdo se srdcem na něj zaklepe.

Ten se srdcem pozoruje,
Zajímavým životem si pluje.
Dobře odhadne každou slabost a každý stud,
Tohle je jeden z mnoha, můj přirozený pud.
Soustředí se na vypravěče,
Kolik bude potřebovat, tolik mu dá péče.
Dokáže být jemnější než vánek letní,
Nikdy neurval by plátek okvětní.
Vezme tichého za ruku, usměje se,
S lehkostí zpracovává, co kolem děje se.

Když všichni odejdou, on zůstává,
Když potřebuješ, bez váhání se tě zastává
I když mu život visí jen na vlásku,
Vrátí se pro tebe, jako by plnil docházku.
Nepochybí ani jednou,
Vy dva jste lidi, co si sednou.
Co na tobě vidí, záhadou jest,
Kvůli tobě zatne zuby i pěst.
Vidí asi v tobě, co nikdo jiný,
Vlastně je tím ale vinný,
Protože na tobě toho opravdu moc není.
Příběh je o tvém ideálu a to se nezmění.

A oba dva jsem vlastně já,
Jeden milý a druhý, ten co se mu otvírá.
Jsem princem, obětuju se pro druhé,
Jsem i ten, co nečinně stojí za neviditelným pruhem.
A čeká, čeká na vysvobození,
Protože sám na to dost silný není. (Nebo už nechce být)

Čtenář na prázdný papír maluje si prince
Vždycky – od ledna až do prosince.
Autor vymění za chvilku pozornosti
Princovo maso, princovy kosti.
Čtenář a autor podají si ruce,
Oba odtáhnou se trochu moc prudce.
Oběma něco chybí uvnitř hrudi nebo uvnitř mysli,
Nemají to, co všichni ostatní hravě si syslí.
A možná každý postrádá něco,
Ale v příběhu je kdeco –
Každý si v tom najde, co sám hledá,
Něco, co mu zatím nikdo jiný nedal.

A i tohle je třeba jen iluze, taky je možné,
Že počet lidí, kterým něco chybí, není číslo množné.
Že zase jenom já si maluji štěstí,
A ostatní jsou v poho. A to i bez pověstí.
I bez pohádek a radostných zakončení,
Bez střípků citu a klidně v odloučení.
Bez někoho, kdo vždycky tě podpoří
Ve všem, co pálí, i v tom, co až tak nehoří.
Bez toho člověka, kterým ve skutečnosti často být bolí,
Nikdo si neváží laskavostí, nezapomene však na výprask holí.

Sami čtenáři, řekněte, co v knihách hledáte?
Útěchu? Humor? Jen ta hezká těla?
A co je to, za co hvězdičku nedáte?
Za hřích, co postava nespáchala, že nebyla smělá?
Za málo dynamiky? Za pasáže převážně nudné?
Za postavy příliš odvážné, či za příliš cudné?

Chcete příběh, co přemýšlet vás donutí?
Nebo jen vypnout a vynechat všechna charakterova pohnutí?
Nechat se unášet proudem, jen se bavit
Nebo napínat se a až poté úspěchy slavit?