Oneshoty

Náš zahradník

Náš zahradník. Kluk o rok starší než já, je mu už sedmnáct. Podle rodičů je to výtržník, chuligán. Ale v okolí nikdo levnější už nebyl. Já nemám čas, musím se učit. Moji rodiče zase musí pracovat. A náš pozemek má na délku asi padesát metrů, široký je tak dvacet. Vede až k poli za plotem. Po večeři se po něm jdu projít.

Chvilkami si cestu musím klestit, vyrostlo nám tu za poslední rok dost keřů. Trochu pofukuje, ale není zima. Bude zapadat slunce. Když mi chybí posledních pár metrů, zvedám hlavu od kořenů smrčků k obloze. A tam stojí on. Kouří, kde nemá.

„Ahoj," pohodí ke mně hlavou a neobtěžuje se ani předstírat, že tu netropí špatné věci. Naopak si ještě potáhne. Dojdu těch pár kroků a opřu se vedle něho o prkna.

„Ty budeš ten kluk s oknem v druhým patře," odhadne, zatímco si mě měří zrakem a nechává mé oči zkoumat jeho. Jsme už na první pohled diametrálně odlišní. „To tě to baví, pořád jen sedět nad knihama?"

„Jak víš, že jen sedím nad knihami?"

„Právě jsem to řekl," vydechne kouř, „je ti vidět do pokoje." Já se malinko zamračím a pohlédnu do lesíka. Místo aby pracoval, sleduje mě skrz okno? Kdo by dal tomuhle individuu do ruky kleště?

„Tak už se tam nedívej," pokusím se mu v hlase napovědět, kde je jeho místo. Je to jen zahradník. Ze mě bude jednoho dne doktor. Jenže je stále o rok starší a taky je o hlavu vyšší...

„Jen mě zajímalo, jestli je pravda, co se říká," udělá pomlku, „že mazánci jako ty jsou příšerně nudný."

„To rozhodně není pravda," založím si ruce na hrudi a zavrtím hlavou.

„Vsadím se, že můj život je mnohem větší zábava!" ušklíbne se najednou energičtěji a já krčím obočí, „já jsem totiž volnej! Na rozdíl od tebe mi nikdo nic nediktuje. Volnej jako pták, chápeš?" Ukazuje na oblohu, kterou jsem původně přišel pozorovat. Nad farmou za polem už plují červánky.

„A jaké to je, žít tak volně?" ptám se tedy, protože mě přitahuje poznat někoho tak dospělého. Je mu už sedmnáct a nebydlí s rodiči! On se blaženě usměje a hned začne popisovat.

„Vzbudím se pozdě do školy, nechce se mi jít. No a tak nejdu. Ty," šťouchne mě do hrudi, „ty se musíš matky doprošovat ,prosím, prosím!', a ona stejně řekne ne. Mně nikdo nic neříká. Zmeškám první dvě hodiny a ani nemám úkol. Učitelka sice řádí, ale nemá komu si stěžovat. A můžu si mluvit, jak chci, klidně jako dlaždič." Už jsem si všiml, že se kdoví jak nesnaží vyvolat dobré dojmy.

„A když přijdeš domů?" chci vědět, jak to pokračuje. On se vyhne mým očím a oklepe cigaretu. Zavrtí hlavou.

„Co by?" nechápe.

„Nikdo na tebe nečeká?" zarazí mě.

„Kdo by na mě čekal? Otec je v blázinci za politický názory," odfrkne si obezřetněji, stoupne si na špičky a kouká skrz zeleň k domu. Teprve poté otupí cígo o plot a odhodí ho přes něj, což ve mně vyvolá nedobré mínění. Kdyby ho někdo viděl, schytal by přinejmenším pohlavek. On se zadívá do mého obličeje a přivře v reakci na můj výraz oči. Chvíli tak vydrží, trpělivě prozkoumává vše od čela až k bradě. Pak se mu v panenkách blýskne.

„Já bych tě chtěl hrozně zkazit!" chytí mě za rameno a zatřese se mnou, až mě to donutí zamrkat.

„Nechtěl bys zkusit, jakej je život, když seš volnej? Musíš bojovat za svoje práva!" nadchne se pro věc zničehonic.

„Za jaký?" sleduju ho napjatě a ze smíšených pocitů mi přeleze mráz po zádech. Bude to něco zakázaného... bude to něco nového!

„Za právo se bavit! Párty, hochu!" znovu se mnou zaviklá a jeho radost ve mně podporuje zájem. „Zítra ti přinesu dáreček, těš se. Budu tě čekat zase tady. Přijď ve stejnej čas."