Oneshoty

Monstrum z hor

Byl silný, statný, muž jako stvořený pro těžkou práci. Měl potenciál být pohledným mladým mužem, ovšem zestárnul, co se o něm zjistilo nevábné tajemství. Všichni z království, rozprostírajícím se v údolí, a i všichni za horami to o něm věděli.

Znali ho. Znali zrůdu z jeskyně, která se nedala zabít. Byla nemilosrdná, pod jejíma rukama se položily stovky, ne-li pár tisíc dobře vyzbrojených rytířů. Každým druhým dnem, někdy častěji, se do města vraceli jejich splašení oři. Bylo jen štěstí, že alespoň těm monstrum většinou nepřivodilo žádné vážné úrazy. Snad s takovým nadšením mordovalo lidi, že mu na koně nezbyl čas. Kdyby však koně hned neutíkali, jistě by i je zardousilo holýma rukama.

Samo totiž necítilo žádnou bolest, všechno dokázalo přežít! Bylo nesmrtelné, nevážilo si života druhých! Bylo potřeba ho zabít tím víc, čím víc obětí si jeho existence vyžádala. I kdyby se ho celý lid nebál, bylo načase ho odklidit. Ač žil v jeskyni tři hodiny cesty od nejbližšího domu, smrad rozkládajících se těl omytých krví, týdně se znovu vrstvící, se šířil až do komnaty samotného krále. Každý rytíř, který sliboval vysvobození prokletého království, musel překročit hromady těl, končetin a cárů starých šatů. Šli jeden po druhém na jistou smrt, tu příšeru nikdy nikdo neskolil.

„Chci jen nocleh a jídlo na měsíc," zabručel nedbale tajemný muž a král si ho nedůvěřivě prohlížel.

„Jsi rytíř?" zeptal se ho. Zdál se mu pochybný, nevypadal, že by kdy v ruce držel víc než nůž na chleba. A vida, sám zavrtěl hlavou!

„Přesto slibuješ, že zlobra zabiješ?" zamyslel se a urovnal záhyb látky na své noze. Ničím nevynikající muž znovu odpověděl záporně.

„Není potřeba, ochočím ho," sebevědomě se podíval králi do unavených očí, opletených vráskami, „zbavím Vaše království toho prokletí." Král se hluboce zamyslel a stále pohlížel na odvážného mladíka.

„Poskytneme ti tedy, o co žádáš, zbroj a brnění též. Můžeš se připojit k dnešní výpravě," mávl rukou, a než tajemný stačil vpravit vzduch do plic, aby odpověděl, vlekli ho pryč.

Do půl hodiny seděl ozbrojený na chabém vraníku, nucený klusat za ostatními, než mu utečou do lesa. Tak tak je zastihl. Byli to chlapi nezlomní jako skála, cizinci z míst za horami. Velel jim ten vůbec největší. Pyšnil se obrovskou hrudí, které lichotila nezanedbatelné výšce jeho těla. Hrubým hlasem si dodával odvahy, když připravoval své muže na nelítostný boj. Tajemného příživníka jen varoval, ať nepláče, až ho ten zloun smotá do kuličky.

Vzduch začínal být nesnesitelný, pach mrtvol krčil každému nos. Se znechucením překračovali kosti, těla, meče a další, vše propojené tmavými skvrnami zaschlé krve. V blízkosti jeskyně hromotluk družinu zastavil a nastalo hrobové ticho, rušené jen ptačím zpěvem. Klid se převrátil v bouři, jíž předcházel, a s divokým řevem se všichni boje schopní – tedy až na tajemného mladíka – vrhli k jeskyni, z níž monstrum vykouklo ven se zamračeným výrazem.

Nerytíř počal trochu nešikovně slézat z koně. Věnoval mu mrkev ze zásob, které zvíře přineslo až sem. Pohladil ho pouze jednou, než se ozval první nelidský skřek, který vraníka vyděsil a poslal rychlostí zvuku směrem k městu.

Nejlépe stavěnému muži družiny se podařilo pomstít svého společníka. Probodl zrůdu skrz naskrz! Vytáhl naostřený meč a strčil do nižšího, čímž ho neurvale poslal k zemi. I ostatní se na něj vrhli a bili ho, mučili, řezali do něj vším, co bylo po ruce!

Tajemný muž ze sebe opodál pomalým tempem odstraňoval nepotřebné. Přílbu, brnění, boty, vše postupně odkládal na zem.

Ať se snažili sebevíc, příšeře stačil jeden nůž! Jediný nůž, vytrhnutý z útrob jejího krku, aby se zbavila tří mužů. Bránila se jako zuřivé zvíře! Šílela! Všichni šíleli! Každý se mermomocí snažil zasadit tomu nečlověku smrtelnou ránu. Přesto, jak se zdálo, ani litry krve, tekoucí ze všech možných míst na těle monstra, ho nezastavily. Nebylo žádného slitování! Zrůda! Zrůda!