MIRROR ON THE WALL

Lancaster

Kola vlaku líně a pomalu zastavila ve stanici Lancaster. Zdálo se, jakoby snad vlak ani nechtěl zastavit, jakoby ho netlačil čas a chtěl si prostě jen tak jezdit ze stanice do stanice bez jízdního řádu.

Všichni cestující se samozřejmě hned začali hrnout ke dveřím. Jedni táhli obrovské nacpané kufry a brašny, druzí na někoho štěkali do telefonu, jakoby šlo o život. Opodál stála skupinka teenagerů, kteří nahlas pouštěli hudbu a značně se u toho bavili, tady zase nějaká popuzená matka s kočárkem slovem uhněte ,,prosila", aby jí lidé uvolnili cestu...
Ti všichni se vecpali do dveří, aby mohli nějakým způsobem dál žít své uspěchané životy, které jim nevědomky protékají mezi prsty.

A pak tu stál Harry. Na konci celé té fronty, se svým malým kufříkem. Nikam se nehrnul, nic neříkal, prostě jen počkal, dokud se neuvolní dveře.
Připadal si stejně jako ten vlak. Taky by byl nejradši, kdyby si mohl jen tak jezdit životem. Bez lidí, bez času...

Seskočil z posledního schůdku vagónu a jeho čokoládové hnědé kudrliny mu pročísl říjnový vítr. Když se na něj zaměřil podrobněji, poznal, že je chladnější a prudší, než jaký znával z rodného Manchesteru. Moře bylo blízko.

Měl ještě spoustu času, proto se rozhodl, že se do centra staví rovnou, aby tam nemusel později. Lancaster bylo město jako každé jiné. Mělo svoji moderní část, nové parky, paneláky, hotely, restaurace, ale zároveň mělo co nabídnout i ze své historie, jako třeba staré kostely a jiné budovy. Harry si více potrpěl na to druhé.

Do městských center chodil nerad. Všechna ta novota, moderní technika a spěch dnešní společnosti mu přišla absurdní. Všude hluk, spěch... Všichni ti lidé pořád myslí až moc dopředu, plánují, myslí na své problémy a často si ani neužívají současnosti a místa, kde právě jsou.

Harry tyhle lidi nesoudil, myslel si své, ale nikomu tenhle způsob života nevyčítal. Prostě si jen tak klidně žil, moc nemluvil, moc si nestěžoval, moc toho nepotřeboval.

Po překonání několika přechodů a rušných ulicí došel k již známé moderní budově čerstvě po rekonstrukci- Hotelu Le Fletche. Tedy, nenechte se zmást, ne, s tímto hotelem neměl Harry nic společného. Jen se chtě nechtě musel stát jeho orientačním bodem při cestě do jeho nové práce. Té byste si totiž na první pohled ani nevšimli. Nacházela se vedle onoho hotelu, šlo o malinký starý zašitý domeček vedle tak do očí bijící stavby snadno přehlédnutelný.

Harry zašmátral v kapse svého kabátu a vylovil malý svazek klíčů. Dveře zavrzaly a všechno kolem konečně utichlo. Harry se na chvilku zastavil v pohybu, aby si vychutnal to náhlé ticho.

,,Klid." vydechnul úlevou jen tak pro sebe a vydal se nahoru po schodišti.

Jako pokaždé, co touhle chodbou procházel, míjel krásné obrazy, které ho ani po těch týdnech nepřestaly udivovat.

Celý tenhle domeček se svému účelu vzhledově moc nepřibližoval, ale šlo o knihovnu, kterou lidé rádi navštěvovali a Harry byl teď jejím novým zaměstnancem.

Vystoupal po malém schodišti a octl se ve své pracovně, dá-li se jí tak nazvat. V podstatě to bylo jen podkroví s velkým stolem a oknem hned za ním. Nejdůležitější položkou v místnosti byl však psací stroj, hlavní nástroj Harryho práce.

Harry na tuto pracovní pozici nastoupil teprve nedávno, jen pár týdnů dozadu. Když se o nabízeném místě dozvěděl, byl nadšený. Psaní na psacím stroji a řízení knihovny v malých skromných prostorách znělo pro Harryho jako dávný, nedosažitelný, až pohádkový sen. Pak ale narazil na jeho nynějšího vedoucího pana Dostoyevskyho, který se nemusel rozhodovat dlouho a Harryho přijal. Doposud do zaměstnání složitě a mnoho kilometrů dojížděl vlakem, to se ale mělo všechno během pár hodin změnit.

Do své pracovny nedorazil dnes pracovně, nýbrž aby si vzal nějaké své  věci.

Ze schodů zahlédl pana Dostoyevskyho, jak se dole zrovna věnuje nějakému zákazníkovi. Starý muž si ho všimnul, jen tedy mírně zvedl ruku na pozdrav.

Harry spolu se svými věcmi opustil budovu a zbytek toho přebytečného času strávil míjením stresu a ruchu ve fyzických či neživých podobách.

^^

ahoj, tak tady máme nový příběh, pokud jste už nějaká moje ,,díla" četli, víte, že straight ffs úplně nepíšu, ale nějak jsem si chtěla dát od larryovek trochu pauzu :D also, tohle nebude tak úplně romantická ff, zkrátka, neočekávejte nějakou velkou romantickou zápletku mezi postavami a už vůbec ne něco víc, to ne :D

i přesto doufám, že vás příběh zaujme, protože já jsem na ten nápad moc pyšná :)

zítra jedu na taneční soutěěěěž, tak držte palečky, haha :3

maji