MIRROR ON THE WALL

Lights in the Dark

Harry byl unavený, překvapen, že se jeho nohy už dávno samy nesvezly do pohodlí jednoho z křesel. On ale ještě nechtěl jít spát, jak by mohl, vlastně ani pořádně neviděl postel, kde bude spát. Chtěl si prohlédnout každý každičký detail domu. Alespoň jeho interiéru, protože venku už se stmívalo a studený vítr přidával na intenzitě.

Došel do kuchyňky a otevřel jednu ze skříněk. Obsahovala několik malých roztomilých bílých hrníčků. Na skříňce samotné stál květináček s umělým břečťanem, obsypaným pavučinkami. Harry věděl, že ho tady čeká hodně uklízení. To mu ale nijak nevadilo, vlastně uklízel rád, vždy si při něm utřídil myšlenky.

Koupelna byla o něco málo modernější než zbytek domu, majitelé se už v inzerátu zmiňovali, že musela projít drobnou renovací, aby v ní starý pár pořád mohl fungovat. Starobylý nádech budovy to ale nenarušovalo, což se Harrymu líbilo.

V přízemí se poté nacházela už jen komůrka na potraviny vedle kuchyňky a malá téměř prázdná místnůstka na chodbě, nejspíš využívaná jako sklep.

Dřevěné schodiště lemovaly krásné malované obrazy krajin, sem tam byl nějaký sejmutý a zůstal po něm jen hřebík ve zdi.

První místností v patře byl pokojíček s jednou postelí a gaučem. Bridgetonovi se o něm nezmiňovali, tudíž Harry mohl jen hádat, komu byl určený. Tipl by ale, že nejspíš přechodně vnoučatům, protože za postelí  byla knihovnička s pár dětskými knížkami a když se zadíval pořádně, na dřevě byly slabé malůvky tužkou.

Druhým pokojem byla právě Harryho budoucí ložnice. Nalevo od okna stála manželská postel ještě se starými matracemi. Samozřejmě myslel na to, že na nich dnes bude spát, protože stěhováci s matrací, několika elektronickými spotřebiči a dalšími věcmi, bez kterých by se zkrátka neobešel, přijedou až zítra. Vzal si proto s sebou do kufru alespoň povlečení.

Poslední neprozkoumanou místností zůstávala půda. Věděl, že tu je, Bridgetonovi se o ní zmínili, ale jen ve zkratce a s poznámkou, že tam už řadu let ani nebyli a je tu určitě ta nejzařáděnější místnost s největším počtem harampádí.

Harry prošel celou chodbu horního patra ještě jednou, s tím že tentokrát pozorněji pozoroval stěny a strop. A ano, konečně to nad sebou uviděl, zhruba uprostřed, malá, skoro přehlédnutelná  dvířka na půdu. Měly na sobě malý háček, on dobře věděl na co.

Prozkoumal všechny tři místnosti, ale nikde nenašel něco, čím by mohl na háček došáhnout. Stál přímo pod dvířky a přestože měl metr osmdesát, stropy tu byly více než vysoké.

Pak si ale vzpomněl na tu komůrku pod schody a pár předmětů, co tam viděl. Tyč si mezi těmi předměty čistě nevybavoval, ale doufal, že by tam být mohla. S potěšením zjistil, že byla.

Harry se podíval na hodinky na své ruce. 7:45 večer. Zítra šel do práce, ještě se ani neumyl, nenajedl, neměl hotového prakticky nic, ale právě ta půda ho lákala z celého domu nejvíce. Tak mu to nedalo a po chvilce rozvažování se vrátil zpátky nahoru a pomocí tyče zaháknul očko.

Se zatáhnutím se z dvířek rozložily skládací mechanické schůdky a se skřípavým zvukem se snesly až na zem. Harry vzhlédnul nahoru, do naprosté tmy. 

Opět se musel vrátit do přízemí, tentokrát ke svému kufru, aby zapátral po baterce. Po takové malinké, pro všechny případy nouze. Byl si jistý, že jí tam dával. Hledal ji dlouho, až začal mít podezření, že ji opravdu zapomněl, ale nakonec, paměť ho nezklamala.

Už po několikáté vybíhal schody nahoru a konečně se zatajeným dechem poprvé a nejistě vystoupil i na malý schůdek na půdu. Byl si vědomý své váhy a velikosti, doufal tudíž, že ho udrží, udržely. 

Slabý kužel světla z baterky se rozlil po místnosti. S každým dalším krokem se všude vířil prach a Harry by lhal, kdyby tvrdil, že se mu dýchá bez problémů. 

Všiml si jednoho menšího okna a jakoby už tak nebyl překvapený, že na půdě okno vůbec je, objevil, že se dá i otevřít. Trocha čerstvého vzduchu tak začala proudit dovnitř.

Přesně jak manželé říkali, celé podkroví sestávalo ze spousty starých předmětů jako dřevěné lyže, spousta krabic, staré oblečení, zničené přístroje a tak podobně. Ne že by Harry očekával něco víc, přesně tohle totiž byly zázraky, které se těšil, až si pořádně prohlédne.

Chvilku se ještě porozhlížel, až usoudil, že je opravdu čas jít, když ho něco zastavilo v pohybu.

Zahlédl, jak se zaleskl roh starého rámu se zlatým lemováním, přikrytý prostěradlem. Automaticky ho napadlo, že to nejspíš bude jeden z obrazů ze schodiště. Přišel tedy blíž, ale pod přehozem nenašel obraz. Bylo to cosi pokrytého hustou, opravdu hustou vrstvou prachu.

Zrcadlo?

Vytáhnul ze své náprsní kapsy jeden kapesníček s úmyslem zrcadlo utřít. Několikrát po něm na jednom místě přejel, ale prach jakoby ne a nechtěl zmizet.

Pomyslel si, že je to docela zvláštní, zrcadlo natolik zaprášené, aby nešlo ani utřít. S myšlenkou, že ho zítra zkusí umýt vodou a mýdlem se postavil ze dřepu.

Když se najednou, na tom místě, které několikrát utíral, něco zablesklo. Ne jen obyčejný odraz světla baterky. Pár, postupně desítky malých světýlek jen tak se lehce pohybujících ve tmě.

Klekl si k zrcadlu zpátky a podíval se na místo přímo naproti zrcadlu. Nebylo tam nic, co by se mohlo takto odrážet. Díval se i z jiných úhlů, ale světýlka nemizela. Až když usoudil, že se mu to jen zdá, je příliš unavený a rozhodl se jít dnešní den zakončit, světýlka zmizela. To ale netušil, že dnešní večer není naposledy, kdy do zrcadla pohlédne.

^^

ahoj ahoj, co říkáte na příběh? :3 budu ráda za jakoukoliv odezvu <3

přeju vám krásnou neděli, snad je u vás taky tak hezky :)

nattie