MIRROR ON THE WALL

Mr. Dostoyevsky

Jak dny plynuly, Harry si pomalu zvyknul na každodenní stezku odvahy vedoucí k hotelu Le Fletche a  v práci se seznámil s pár milými pravidelnými zákazníky. Také už si stihnul dostatečně prohlédnout město a našel skvělá místečka, kam se bude moct zašít. A po té několikadenní zkušenosti dokonce usoudil, že Lancaster není tak špatný, ten ruch je přežitelný a vlastně se mu tu dost líbí. 

V dost podobném stylu o tom takto hovořil s jeho vedoucím, panem Dostoyevskym, se kterým si taktéž vypracoval o něco osobnější vztah.

,,Těší mě, že jste s prací spokojený. A v Lancasteru se Vám líbí?" ptal se Harryho při polední pauze u šálku čaje.

,,Ano, určitě, ten ruch je přežitelný a konec konců, našel jsem tu i spoustu klidných méně známých míst, která navštivuju."

,,To rád slyším. Jen...povězte Harry," napil se černého čaje, ,,pracuji tu už spoustu let ale ještě nikdy jsem nezaměstnával někoho tak mladého. Je Vám dvacet dva let, v takovém věku mají lidé jako Vy zájem spíše o moderní knihcentra firem, které mají pobočky po celé Anglii. Musím se Vás tedy ještě jednou zeptat, co Vás k nám přivedlo? A o to víc mě zajímá dům, který jste koupil..."

Harry nemusel dlouho přemýšlet. Tu otázku už slyšel tolikrát, že by odpověď odříkal i kdyby ho vzbudili uprostřed noci.

,,Víte, jak jste si asi povšimnul, nejsem úplný příznivce moderního dění a práce v takové postarší knihovně byla vždy můj sen. Objel jsem jich spoustu, než jsem našel tu Vaši a jsem rád, že jsem měl to štěstí.

 A co se domu týče, pro to mám asi stejné vysvětlení. Když jsem byl malý, jezdívali jsme k dědečkovi, který takový dům míval. Fascinoval mě už tehdy, prohlížel jsem si staré obrazy a vymýšlel si, že tam straší...Celé svoje studie jsem si pak schraňoval peníze a s pomocí rodičů jsem si nakonec vybral svůj nynější domov."

,,To je zajímavé, vážně je to pozoruhodné. Ale přeci jen, řekněte, nejste v tak velkém domě tak trochu osamocený?"

,,To asi jsem." zasmál se Harry a taky se napil. Přestože se ten pocit samoty už mnohokrát dostavil, nikdy si ho sám dobře neuvědomil.

,,Poslyšte, tak mě tak napadlo. Moje dcera pracuje ve zdejším útulku a zatoulala se k nim jedna nešťastná kočka, asi čtyřletá. Byla v dost špatném stavu, dostala základní péči, ale potřebuje co nejdříve podstoupit operaci, která stojí pár tisíc. Dcera by nejraději zachránila celou planetu, ale ví, že se nemůže ujmout každé kočky, která se k nim zatoulá.

Tudíž, chci Vám tím říct...tedy, neberte to tak, jako že Vám to vnucuju, ale nelíbil by se Vám v domě jeden obyvatel navíc?"

***

S plynutím dnů rostla i Harryho zvědavost ohledně zrcadla. Byl totiž teď už naprosto přesvědčený, že to, co vidí, není jen v jeho hlavě.

Ukázalo se totiž, že alternativní Harry s mikrofonem není celý odraz. Nebyl v odraze totiž sám. Vedle něho se jeden po druhém začali objevovat úplně jiní cizí kluci, taktéž s mikrofony v ruce, až jich tam bylo pět. 

Nikdy v životě je neviděl, neznal je. Brzo si ale začal dávat skládačku dohromady.

Někde daleko, v alternativním světě žil docela jiný život, než je jeho skutečný. V tom světě byl slavný zpěvák a s těmi čtyřmi kluky po jeho boku tvořil kapelu. Světýlka zářící ve tmě nebyly hvězdy, ale stovky a stovky baterek telefonů, které v ruce drželi jejich fanoušci. Měl lidi, kteří ho měli rádi, které inspiroval.

Každým dnem také zjišťoval, že ti kluci nebyli jen obyčejní spoluzpěváci z kapely. Měli mezi sebou mimořádný vztah a byli to jeho bratři, jeho rodina a miloval je, jakoby je znal odjakživa.

Nejvíce byl Harry fascinovaný z odrazů, ve kterých se setkával právě se svými fanoušky. Nemohl oči odtrhnout od dívky, která vypadá, že právě prožívá ten nejšťastnější okamžik na světě, hystericky brečí a přitom se jenom setkala s alternativním Harrym, který ji vděčně a láskyplně objímá. 

 Nechápal to. To je mu až tak oddaná? To ho má někdo tolik rád?

To byl odraz, který každým dnem odhaloval taje slavného života.

A zrcadlo mu z nějakého neznámého důvodu umožňovalo tenhle jiný život vidět.