MIRROR ON THE WALL

Light Breeze

V Lancasteru žil Harry už několik týdnů a stejně jako přibývalo jeho dojmů a zážitků z tohoto města, přibývalo také zápisků do jeho deníku. Popsal v něm všechno. Konkrétní popis toho, co viděl a v jakou hodinu to bylo.

Rozhodl se, že to samozřejmě nikomu neřekne, ještě by mu ho sebrali a nebo by ho poslali na léčení a on by díky této příležitosti zjistil, že to všechno přeci jen bylo v jeho hlavě. Rád věřil, že není a že by ten odraz viděli i ostatní lidé. Muselo to být skutečné.

Za ten čas se sice s nějakými pravidelnými zákazníky sblížil, ale žádné nové kamarádství nenavázal. Přestože nerad, musel připustit, že je v domě přeci jen trochu smutno.

Proto se rozhodl přijmout nabídku pana Dostoyevskyho a právě mačkal zvonek označený jako ,,Útulek a veterinární ordinace Lancaster", který se nacházel někde ve velké budově s chladně modrou omítkou.

Představil se a řekl, že jde za paní Soniou Brookes. Jak mu pan Dostoyevsky poradil, člověk u telefonu už věděl, o co jde a pustil Harryho dovnitř.

V druhém patře už ho čekala ona paní Sonia, dcera pana Dostoyevskyho. Rysy tváře mu byla dost podobná.

,,Dobrý den."

,,Dobrý den, pane Stylesi, ráda Vás poznávám. Otec mi o Vás povídal." pozdravila ho a bez dalšího zdržování šla přímo k věci.

,,Tak se na ní půjdeme podívat?"

Vešli do jedněch z mnoha dveří a octli se ve velké místnosti s několika škrabadly, které obývalo celkem osm kočiček a kocourků, mladších i starších.

Sonia vzala jednu z nich, která líně ale spokojeně odpočívala na nejvyšším místečku, protože se ještě uzdravovala z operace. Tu si mohla dovolit právě jen díky Harrymu, který potřebné peníze poslal po panu Dostoyevskym neprodleně po tom, co mu o kočičce řekl.

Dnes jí bylo po několika dnech konečně lépe a Harry si ji mohl vzít domů.

,,Ani nevíte, jak jsem ráda, že jste jí tu operaci zaplatil a berete si ji k sobě. Zákrok se povedl bez komplikací a zotavuje se skvěle. Po tom, čím si prošla, si zaslouží klidné prostředí a milujícího pána."

Podala mu ji do náručí a on jí s úsměvem pohladil po hlavičce.

,,My jsme jí provizorně říkali Packa, ale věřím, že Vy pro ni máte nějaké majestátné jméno, které si jako taková bojovnice zaslouží."

,,To mám. Bude to Darcy."

***

,,Tak, byl to dlouhý den, pro nás oba, tak už tu prosímtě zůstaň a šetři tu packu, já jsem hned tady, ano?" prosil Darcy, která ležela ve svém novém pelíšku, jakoby mu snad mohla rozumět.

Harry si teď připadal mnohem lépe, když si mohl v domě s někým povídat. Darcy mu k tomu bohatě stačila, byla skvělým společníkem.

Vyšel ven z ložnice a vydal se na svoji pravidelnou prohlídku zrcadla, když za sebou uslyšel pravidelné přibližující se ťapkání a během chvilky se mu ocásek motal pod nosem.

,,Jsem ti pro srandu králíkům, viď?" odfrknul si, podrbal ji a dál věnoval pozornost zrcadlu.

Kdyby tvrdil, že už si na děje v zrcadle zvykl a už delší dobu ho nic nevyvedlo z míry, asi by nelhal. Každým dnem sice odkrývalo další a další kusy, ale Harrymu přišlo, že se tak nějak trochu zaseklo.

Měl obavy, že tohle je celá ta věda, že víc k objevení už nenajde a že není žádný způsob jak zjistit, jestli to je nějaké znamení nebo jestli do dějů v zrcadle může vůbec nějak zasáhnout. Měl pocit, že zkrátka dojel na konečnou.¨

Harry ale nevěřil, že by se taková zázračná věc děla jen tak, a proto nevynechal jediný den, kdy by u zrcadla alespoň půl hodiny neseděl.

Stejně jako každý den čekal, až se objeví další odraz koncertu nebo šťastné zelené oči, ale dnes se prostě ne a ne objevit.

A pak, z ničeho nic, se místo toho zjevily prameny dlouhých kaštanových vlasů vlajících v slabém větříku. Nic víc, žádný obličej, žádná postava.

Jistojistě nesouvisely s ničím, co viděl doposud. Bylo to zkrátka něco jiného, cítil úplně jiné, neznámé pocity.

Byl ještě zmatenější, než když narazil na zrcadlo poprvé. Až do nynějšího momentu věřil, že zrcadlí jeho vzdálený alternativní život, ale teď si nebyl jistý už vůbec ničím.