MIRROR ON THE WALL

Catch my Hand

,,Chytni moji ruku, chytni tu moji...Podívej na všechny ty šťastné oči, na všechna ta srdce, která děláš šťastnými. Máš velkou moc měnit velké věci a k tomu čtyři další srdce, která jakoby byla kouskem tebe samotného.
Samozřejmě že to občas dost bolí, ale věř, že to, co do toho dáš, se ti tisíckrát vrátí."

...

,,Sleduj, jak moje zářivé oči chladnou. Sleduj, jak pláču, jak to bolí. Už se nechci potápět ke dnu. Podej mi ruku, pomoz mi na hladinu a všechno pro nás oba bude v pořádku."

***

Té noci měl Harry snad ten nejpodivnější sen.

Po neustálém přehrávání v hlavě ale usoudil, že nešlo o běžný sen, spíše o vizi.

Opět viděl oba odrazy, oba k němu natahovaly ruce. Alternativní Harry s hlavou otočenou jiným směrem a dívka s pohledem přišpendleným do jeho očí.

A oba ho prosili, ať podá ruku právě jim.

Jenomže co to pořádně znamenalo? Podat někomu z nich ruku? Co se stane potom? Co když ji podá oběma a nebo nikomu?

Harryho myšlenky po pár dnech napadaly cizí hlasy. Slyšel v hlavě tiché našeptávání, snad příkazy.

Musíš si jednoho vybrat. Musíš si jednoho vybrat. Musíš.

***

,,Pane Dostoyevsky?" zavolal na starého pána, jeho šéfa. Jeho hlava vykouknula zpoza jednoho regálu knížek.

,,Ano, Harry?"

,,Už jste musel někdy udělat opravdu důležité rozhodnutí?" zeptal se a navázal oční kontakt, ale dál pokračoval ve své práci, překontrolování knížek.

Pan Dostoyevsky se mírně usmál.

,,Říká Vám něco jméno Ray Bradbury?"

Harry se na moment zarazil, ale pokýval hlavou.

,,Dokázal by Vám na Váš dotaz skvěle odpovědět, bohužel zemřel minulý rok.
Znal jsem se s ním osobně."

Harry pozorně stražil uši, aby ho i na tu dálku dobře slyšel.

,,Jste ještě hodně mladý, pane Stylesi. Všechno máte před sebou. Ať už se rozhodujete o čemkoliv, osud mladým drží nad zemí záchrannou síť. Ještě máte možnost roztáhnout křídla.

Pan Bradbury by Vám odcitoval jeden z jeho citátů.

Někdy je prostě nejlepší skočit a křídla si nechat narůst až ve vzduchu."

Harrymu už to dávalo dohromady smysl. Buď do jednoho alternativního světa sám vkročí nebo někoho z jeho alternativního světa zachrání.

A on už věděl, jak se rozhodne.

***

,,Copak, Darcy?" otírala se kočička Harrymu náruživě o kolena.

,,Máš strach? To já taky..."

,,Mám strach, že už tě nikdy neuvidím. Nejraději bych si tě schoval do svetru, ale to nám asi neprojde, nevím, jak tyhle věci fungují." smutně se usmál a podrbal Darcy za ouškem.

,,Kdybych...kdybych se už nikdy nevrátil, běž naproti k paní Izumi. Má vnučku Kyoku a ta kočky miluje, určitě by si tě oblíbila..."

Darcy, skoro jakoby mu rozuměla, se přestala lísat, jen si vedle něho sedla a spokojeně ho pozorovala.

Zrcadlo vypadalo úplně stejně jako v jeho vizi.

Tentokrát odráželo oba odrazy najednou, půlily se zhruba ve středu. Slyšel podivný zvuk, jakoby něco praskalo, a Harry měl pocit, že praská právě ta trhlina mezi alternativními světy.

A bylo to tu zase.

Krásná, přenádherná dívka s zuboženým tělem, stojící na břehu moře. Vítr jí cuchá karamelové prameny vlasů a z modrých studánek ne a ne přestat téct slzy.

A pod ní on samotný, ale vlastně někdo docela  jiný. Někdo, kdo si rozhodně nemůže dovolit trávit celé dny v samotě a vylézt mezi lidi v krajní nutnosti. Naopak, musí dennodenně  představovat svůj talent tisícům lidí. Někdo, kdo musí o svoje soukromí a práva bojovat, a přesto své práce nikdy nenechá, protože ji miluje hlavně díky fanouškům.

Oba chtějí podat ruku, oba mají co nabídnout a oba chtějí, aby si vybral právě je.

Harry natahuje ruku. Myslí nejprve na rodinu, co nechal daleko v rodném městečku, potom na Darcy, která sedí za ním, na jeho první úžas z tohohle domu a nakonec na pana Dostoyevskyho a jeho slova.

Svědomí mu na malý okamžik v pozadí mysli vyhrožuje, ať si to ještě rozmyslí, ale na to už je pozdě.

Konečně odhalí, co je to zrcadlo skutečně zač.

A ruku natahuje k Harrymu.

Ano, už od momentu, co se bavil s panem Dostoyevskym, věděl, že se rozhodne takto.

Už ji skoro má, už ho skoro drží.

Když najednou, jeho ruku něco strhne stranou takovou silou, až leknutím z podřepu spadne na podlahu.

Zrcadlo se mezitím v místě trhliny rozpadá úplně a je to zlomek vteřiny, kdy si Harry uvědomí, co se stalo.
Že jeho volba, chlapec s možností měnit životy mnoha lidí, navždy mizí v rozbitém zrcadle a jeho ruku pevným stiskem drží prsty s dlouhými černými nehty.

Přestože sám nechtěl, drží teď dívčinu ruku a ona ze zrcadla rychlým pohybem vyskočí.

Rozhodnutí nebylo na Harrym. To ona mu jeho rozhodnutí sebrala, aby jí zachránil.

A teď tu byla s ním, s Darcy, panem Dostoyevskym, ve starém domě v deštivé Anglii, v Harryho světě.