Snow, please?! (Harry Styles - Cz)

4. díl

Doběhla jsem domů, vzala prkno a šla na svah. Dnešek byl zvláštní. Dnes nepotřebuji žádné triky, nebo nové kousky. Potřebuji sjet prostě svah. Klidnou pomalou jízdou dolů.  U tohohle se mi nejlépe přemýšlí. Pořád mi hlavou lítala nabídka Harryho. Proč by to dělal? Co ho k tomu vedlo? Nepotřebuje se přece zahazovat semnou. Má všechno, co chce.

Protřepala jsem hlavu a pomalu narovnala prkno tak, že jsem začala sjíždět kopec. Krásná plynulá jízda mi dodala na energii. Alespoň něco mě naplňuje a dělá šťastnou. Bylo celkem pozdě, kolem 8 hodin, takže už se pomalu stmívalo a rozsvítily se všechny lampy, kolem svahu. Bylo to kouzelné. Nikde nikdo, jen já a můj snowboard. Dojela jsem dolů, odepla prkno vzala ho do ruky a šla zpět nahoru, jelikož takhle pozdě lanovky už nejezdí.

„Ale copak? Dneska se na úrampu necítíš?" otočila jsem se za hlasem. Kdo jiný, než Harry?!

„Ne," odpověděla jsem jednoslovně a otočila se na cestu, která mě ještě čekala. Nevadilo mi to, i když to byl celkem velký kus. Ráda se projdu.

„Proč?" slyšela jsem rychlé kroky a už šel po mém boku. „Jsi unavená? Bojíš se?" mluvil dál.

Jen jsem se usmála a zakroutila hlavou na nesouhlas.

„Tak proč?" nechápavě se na mě podíval.

„Snowboarding není jen o skákání do vzduchu." Opět jsem zavrtěla hlavou.

V tu chvíli se zastavil a zvláštně se na mě koukl. „Taky si myslím. Já jdu na svah jenom, když potřebuju přemýšlet, proč ty?" pomalu se rozešel.

„Potřebovala jsem si vyčistit hlavu," přiznám a jdu dál, už jen kousek.

„Od čeho? Doufám, že přemýšlíš, že bys mou nabídku přijala," usmál se, čímž mi ukázal jeho dokonale bílé a rovné zuby.

„Vlastně ne," zasmála jsem se. „Nepotřebuji být nejlepší, stačí mi, co mám," usmála jsem se.

„Taky jsem si to říkal, ale...," nedořekl to, zasekl se.

„Ale co?" zeptala jsem se.

„Eh, nic, jsme tady, jedeš?" podíval se na mé prkno a už si připínal k nohám svoje.

„Jo jasně," řekla jsem a zopakovala jeho čin.

„Závod?" podíval se na mě s jiskřičkami v očích.

„Chceš prohrát, to je jasný," zkonstatovala jsem odvážně, jemně do něho žduchla, čímž jsem se i postrčila a už sjížděla dolů. Jo, měla jsem malý náskok, ale co. Jsem holka.

Oba jsme dělali velké obloučky. Vůbec to nebyl závod, jak padlo na začátku. Oba jsme si to užívali. Různě jsme se křižovali, a když jsme kolem sebe projížděli házeli po sobě sníh, nebo si plácli. Prostě jsme jen tak blbli. Byla to příjemná změna.

_

„V podstatě si prohrála," řekl Harry, když jsem dojela úplně dolů, kde už stál opřený o své prkno.

„Ne, to ty si prohrál úžasný výhled a taky klidnou jízdu," ukázala jsem si na hlavu, jakože ať o tom popřemýšlí.

Chvíli dělal zamyšleného, ale nakonec kývl. „Máš pravdu, prohrál jsem já," zasmál se a já s ním. „Mimochodem, fakt super jízda," ukázala na mě ukazováčkem.

„Díky. Taky nejsi k zahození," pochvalu jsem mu vrátila. Oba jsme se zasmáli a vzali své prkna pod paží.

_

„Tak díky za zpříjemnění večerního ježdění," řekla jsem, když jsem stála u svého bytu.

„Já děkuji," usmál se. „Užil jsem si to. Víš, moc lidí se semnou nebaví," podíval se do země.

„Co to říkáš? Vždyť máš spoustu přátel," ohradila jsem se.

„Ne, jsou to fanoušci, dalo by se říct. Ty si jiná. Nebavíš se semnou, protože jsem něco dokázal, ale proto, jaký jsem," podíval se mi do očí.

„Jo, to proto, že jsi nic nedokázal," utahovala jsem si s něho a bouchla ho do ramene.

„Au," zaskučel a chytl se za rameno, jakože ho to strašně bolelo. Zasmála jsem se. „Ne, ale vážně, díky," znovu se usmál.

„Já taky," znovu jsem poděkovala za příjemný večer. „Už bych měla jít, tak dobrou," mávla jsem mu rukou.

„A pusu na dobrou noc nedostanu?" udělal psí oči.

„Na tu jsou tu jiní lidé," zasmála jsem se a odešla.

_

Pozn. autorky: Všem moc díky:)