Snow, please?! (Harry Styles - Cz)

33. díl

Zazvonila jsem u brány Harryho domu a čekala, až mi otevře. Za nedlouho se otevřely dveře, ve kterých stál jen v boxerkách.

„Ahooj," řekla jsem šťastně a šla dál.

„Ahoj," řekl více chraplavým hlasem než obvykle a vlepil mi polibek.

„Tys' spal?" uchechtnu se.

„Jo, dnešní tréning mě zmohl," zasmál se Harry.

Pokroutila jsem pobaveně hlavou. „Mám super novinku!" výskla jsem radostně.

„Jsem s ní."

„Tvůj táta mi nabídl, že s ním mohu jet na Floridu na obchodní jednání," řekla jsem a objala Harryho. On mi ale obětí neopětoval.

„Cože?" odskočil ode mě.

„Co? Ty nemáš radost?" skočila jsem očima jinam, než na jeho tvář.

„Ne, to teda nemám!" zamračil se ještě více, než předtím.

„Proč? Je to má práce," naklonila jsem hlavu na jednu stranu a taky se zamračila.

„Nenechám tě jet samotnou s tím imbecilem," řekl rozhodně.

„Na to nemáš právo!" křikla jsem už naštvaně! Nebude mi říkat, co mám, nebo nemám dělat. Jsem dospělá a tuhle příležitost si nenechám ujít. „A neměl by ses takhle vyjadřovat o svém otci," dokončila jsem.

„Ne Emmo, tohle je prostě něco, co nikdy nepochopíš." Páni, poprvé mi řekl EMMO a ne jinak. Asi je naštvaný. Ale nevím proč. Nemá právo být naštvaný! To já bych měla být ta, co bude zlá a naštvaná.

„Tak to asi nejsem ta, které bys to měl vysvětlovat," třískla jsem s dveřmi a odešla k sobě domů. Za sebou jsem slyšela ještě Harryho hlas, jak na mě volá, ale neotáčela jsem se. Tohle není možné! Co si myslí? Já měla takovou radost a on mi to v podstatě zakázal? A na truc tam pojedu! Nebude mi nikdo říkat, co mám dělat. Celých 20 let jsem nikoho neposlouchala a nehodlám s tím začínat.

Došla jsem domů, kde jsem zuřivě třískla s dveřmi, hodila kabelku na zem a skočila na gauč, kde jsem se zachumlala do deky a pobrekávala. Já vím, jsem slaboch. Neumím se jinak vypořádat s věcmi, než je všechny obrečet. Ale taková už prostě jsem. Nikdy jsem takové věci neřešila a teď nevím, jak jinak to mám řešit. Tohle je můj první vztah a já ani nevím, co si z toho mám vyvodit. Rozešli jsme se? Nevím.

Mrzí mě všechno, co jsem řekla Harrymu, a co on mě, ale zasloužil si to. Neměl mi to zakázat. Kdyby mi řekl normálně, že nechce, abych tam jela, tak o tom popřemýšlím, ale takhle mu to schválně udělám a pojedu tam, ať se mu to líbí, nebo ne.

_

Už asi po sedmé mi vibruje telefon na stolku. Statečně Harryho ignoruju. Tohle neměl dělat. Posílal mi i několik zpráv, ať mu telefon zvednu, ale nikdy nic konkrétního. Stačilo by, kdyby napsal pouhé PROMIŇ. Pak bych mu to i zvedla. Ale takhle ne. Chce si na mě vybít svou zlost, nebo tak? Děkuji, nechci.

_

„Co je Harry? Chceš mi ještě něco říct?" vyštěkla jsem do telefonu.

„Emm, díky bohu! Bál jsem se, že se ti něco stalo" zněl vážně vyděšeně.

Pouze jsem si odfrkla a mobil položila. Na tohle nemám nervy!!

_

Pozn. autorky: Další taková fakt moc mega kraťoučká, ale nestíhám a chci udržet povídku v pochodu, tak proto!:P Miluju vás! Už je tady přes 3K přečtení!!!! ♥♥ jste neuvěřitelní!:')))) DĚKUJI!

-Jané