Snow, please?! (Harry Styles - Cz)

45. díl

„Tohle je směšný," podívala jsem se na Harryho, který mě nutil zase běhat kopec nahoru a dolů.

„Není, zpevní se ti nohy a na prkně budeš o mnohem jistější. Noták, věř mi, vím, co dělám," nenechal se odradit a dál běžel přede mnou.

„Tak jo, ale jestli mě ty nohy pak budou bolet, tak si mě nepřej," ukázala jsem na něho výhružně prstem a dál za ním běžela. Jenom vyplázl jazyk a byl ticho.

_

„Teď na rampu," hlavou kývl, kam se mám jít postavit.

Udělala jsem podle jeho pokynů a vydala se nahoru. Připla jsem si prkno, postavila se a ukázala Harrymu palce nahoru, jakože jsem připravená.

„Tak začni Backflipem," křikl na mě. Kývla jsem, což vidět asi nemohl a rozjela se.

„Super, další přední a zadní hrana," znovu na mě zakřičel.

„Bacha na hrany!"

Pozdě, Harry! Nestihla jsem se zpravit, takže jsem hranou zavadila o roh kopce a svalila se k zemi. Do háje!

„Hej, si v pořádku?" dřepl si ke mně Harry a pohladil mě po tváři.

„Bolí mě hlava," trochu jsem se zatřepala, abych si ujasnila obraz. Byl rozmazaný. A to dost.

„Pojď, vezmu tě k doktorovi," odepl mi prkno z noh, které vzal a podal mi ruku. Opatrně jsem se ho chytla a s jeho pomocí se postavila. Sundala jsem si přilbu a chytla se za hlavu. Točil se mi celý svět.

Fajn, tohle se mi ještě nikdy nestalo. Byl to nezvyk, ale vím, že tohle k tomu prostě patří. Jako začátečník jsem měla plno pádů a škrábanců, modřin a pohmožděnin, ale nikdy jsem si nic neudělala s hlavou. Chtělo se mi zvracet a všechno jsem viděla 2x. Co to znamená?

Ani nevím jak, ale dostali jsme se do nemocnice. Vylezla jsem, z auta a porozhlídla se kolem. Nevím, kudy mám jít.

„Harry?" zamrmlala jsem.

„Tudy," přidržel mě a šel semnou pomalu do nemocnice.

„Sedni si," řekl, když jsme došli na určité poschodí. Fuf, byla to fuška.

„Harry? Asi budu zvracet," koukala jsem se před sebe a ani se nehla.

„Emm, koukni se na mě," řekl a pohladil mě po tváři.

Opatrně jsem otočila hlavu. Bolest mi střelila od spánku do celé hlavy. Sykla jsem bolestí.

„Je ti dobře, ano? Nic to není, to bude dobrý. Je to jen přechodný, bude to v pořádku," opatrně mě políbil na čelo. Nepatrně jsem kývla hlavou.

Nechápu to! Tak banální trik a já se při něm zraním! Co to má jako znamenat? Je to snad nějaké znamení, nebo co? Harry se obával správně! Nemám na to zkušenosti. Co jsem si myslela, sakra?

„Slečno Emmo?" oslovil mě doktor.

Zvedla jsem se za pomocí Harryho a šla dovnitř.

„Co se stalo?" začal se vyptávat doktor.

„Spadla na tréninku s úrampy, odpověděl rychle Harry za mě.

Doktor jen souhlasně zamručel, což asi znamenalo, že rozuměl. Baterkou mi zasvítil do očí. Bylo to nepříjemný.

„Jak se jmenujete?" podíval se na mě vážně.

„Emma," řekla jsem hned.

„Kolik máte let?"

„21," proč se mě na to sakra ptá?

„Kolik vám ukazuju prstů?"

Přivřela sem oči a trochu se zaměřila na jeho ruku,

„Dva?" spíš jsem se zeptala.

„Slečno Emmo, máte slabý otřes mozku. Musíte alespoň 3 dny ležet v posteli a nic nedělat! Váš přítel na vás rád dohlídne, nemám pravdu?" otočil svůj pohled na Harryho.

„Samozřejmě," kývl na souhlas.

„Kdyby ji bylo nějak špatně, nebo něco, dejte ji obyčejný Paralen, Panadol, nebo Brufen," doporučil doktor.

„Dobře, děkujeme moc, na shledanou,"

„Na shledanou," řekla jsem potichu, spíš zašeptala.

Doktor se s námi rozloučil a posla nás domů.

_

„Ještě, že to není nic horšího," oddechl si Harry, když seděl na mojí, teda spíše svojí posteli. Zavezl mě k němu domů s tím, že mě bude 24 hodin denně hlídat.

„Jo," vydechla jsem. Byla jsem strašně unavená.

„Nechám tě prospat, dobrou," políbil mě na líčko, přikryl mě dekou a nechal mě samotnou. Ani ne do minuty jsem usnula.