I will never forget you |Tom Holland| CZ

Kapitola první

KRÁTKÁ BUDE JENOM TAHLE KAPITOLA, POTOM UŽ BUDOU DLOUHÉ, SLIBUJU A OMLOUVÁM SE.

Běžím a mám vítr ve vlasech. Běžím po nějaké louce, je celá zelená a rostou na ní bílé květiny. Doběhnu k malému potůčku, který je čirý a tak akorát hluboký. Je mi teplo, slunce mě hřeje, proto skáču do potoka a......

"MIO!!!!!" slyším z chodby. Bleskovou rychlostí skáču z postele a snažím se uvědomit si, co se děje. Do pokoje mi vletí moje mamka. "VSTÁVEJ TY LENOCHU JEDEN NEBO PŘIJDEŠ POZDĚ!" a s naštvaným ksichtem odkráčela pryč. Jo, jaké to krásné ráno. Už jenom jeden týden do letních prázdnin. Haleluja.

Hodím něco na sebe, učešu se,
házím batoh na záda, běžím do kuchyně pro nějakou rychlou snídani, beru skateboard a jedu do školy. Teď chodím na střední a za rok maturuju. Nejsem úplně špatná žákyně, ale na maturitu se fakt netěším.

Dojedu před školu, skateboard beru do ruky a vcházím do koncentráku jménem škola. Jdu směrem ke skříňce, jenže marně. Někdo mi podkopne nohu, takže s batohem padám na zem a skateboard mi ujede někam do háje. "Au!" zakřičím tak, že jsem musela vylekat i hluchý lidi.
Pomalu se postavím a za sebou slyším ten otravný debilní smích, který z celého srdce nenávidím. "Ses na tý zemi rozplácla jak sardinka." "Haha, moc vtipný debile."

Otočila jsem se na něj a propalovala ho pohledem. On se na mě jenom s úšklebkem usmíval. Jelikož jsem dneska měla kraťasy, všimla jsem si, že mi krvácí koleno. Podívala jsem se na něho a on už se moc neusmíval. "Promiň, to jsem nechtěl" omluvil se. Páni, to jsem nečekala. Thomas Stanley Holland se mi omluvil? To si jednou vyriju do hlavy.

"To je dobrý debile" upřímně jsem se na něj usmála a on na mě taky. "Hej Hollande! Nebal tam další šťávu a pojď za náma!" Volali někde z dálky jeho kámoši. Ignoroval je a dál se mnou mluvil. "Pojď, zalepím ti to." "Nee, to je dobrý, zalepím si to sama." Drž klapačku a neodmlouvej, jdeme." Řekl a pevně mě vzal za rameno. Je to sice kretén, ale je s ním aspoň sranda. Vzala jsem si skateboard, tašku a šli jsme.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Tento den uběhl celkem rychle, za což jsem byla mega ráda. Všichni známe těch pár dní před letními prázdninami. Jako jo, chodit do školy přes školní rok je oprus, ale na konci školního roku? That's called torture, darling. Na koleně mám náplast, už to ani tolik nebolí, jenže když si vzpomenu PROČ A KVŮLI KOMU JSEM SPADLA mi dává sto chutí mu rozbít hubu.

Když zazvoní a já si uvědomím, že to byla poslední hodina, vystřelím že třídy bleskovou rychlostí a mažu ke skříňce. Tam hodím všechny učebnice takže je můj batoh lehký jako pírko (stejně už se teď moc neučíme), beru skateboard a adiós. Když vyjedu z hlavního vchodu, ihned cítím tu svobodu. PANEBOŽE KONEČNĚ. To mám chuť zařvat z plných plic. "Mio!" Slyším za sebou. Otočím se a vidím Toma, který běží směrem ke mně.

Zastavím se a popadnu skateboard. Nechápu, co se děje. Když v tom se přede mnou najednou prudce zastaví auto. Byla jsem v šoku. Paní za volantem to prostě leavla, objela mě a jela do háje. Celý můj život se mi mihl před očima. "Už je toho na mě moc", řekla jsem si. Hodila jsem skateboard na zem s tím že chci co nejdřív odjet, ale někomu se mě podařilo popadnout za rameno.

"Jsi normální?!!" Řval na mě. "Vždyť tě to auto málem srazilo, proč si tam jenom tak stála?" Pořád mě pevně držel a díval se mi do očí, s emocí, kterou jsem u něj rozpoznat nedokázala. Strach a hněv. Tak mi to teda aspoň připadalo. "Nevím, jestli jsem normální" řekla jsem se slzami v očích, "ale možná jsem přece jen chtěla, ať mě to auto srazí." Byl v šoku. Vytrhla jsem se mu a odjela jsem.

695 slov

Taaak a máme tady první kapitolu!! Nevím, kdo tohle zrovna čte, ale ať už jsi kdokoli, doufám, že se si tento příběh aspoň trošičku líbí. Btw tohle je můj první příběh, ale ne jediný!!
Kapitoly nebudu vydávat pravidelně, takže doufám, že to nevadí.

Vaše Bia! :)