I will never forget you |Tom Holland| CZ

Kapitola druhá

Přijela jsem domů, zamkla se v pokoji, odhodila skateboard a svalila se na postel. Ihned jsem začala brečet. Proč jsem mu to vůbec řekla? Proč jsem mu odhalila mé tajemství, že už tady nechci být? Teď je mi jasné, že se budou všichni vyptávat, proč jsem se chtěla zabít, protože jsme tam tak úplně nebyli sami.

Ale já se nechtěla zabít, jen si to v duchu hluboko v duši přeju. Můj táta zemřel, když jsem byla malá. Asi 4 roky mi byly. A hádejte co? Srazilo ho auto. Máma byla potom psychicky na dně. V jeden den jsme spolu neprohodily ani slovo. A ano, byly mi 4.

Všechno jsem se naučila dělat sama. Svačinu, osprchovat se, obléct se, učit se, sporty atd. Nevím, jak přesně se mi to podařilo, ale jsem díky tomu na sebe hrdá. Nikdy bych neřekla, že jsem měla skvělé dětství, ale přece jen tady byl jeden člověk, kterého jsem si vážila že všech nejvíc. Tom.

Moje mamka s tou jehou byli odjakživa nejlepší kamarádky, a když můj táta umřel, Nikki sem často chodila s Tomem pomoc mamce s např. úklidem a vždycky ji uklidňovala. Tom vždycky přiběhl do mého pokoje, zamkl za sebou, běžel ke mně a pevně mě objal. "Chybělas mi, Mio". Do teď si pamatuju ta slova.

Povídali jsme si spolu, hráli si spolu, a já se vždycky někdy rozbrečela, když jsem si vzpomněla na tu věc, a on mě vždycky pevně obejmul a dal mi pusu na spánek. Bylo nám 5. A takhle to pokračovalo asi do věku 13 let. Do té doby jsme každý den trávili spolu. Milovala jsem ho. Jakože, ne jako crushe ale chápeme se. Měla jsem ho radši, než moji mamku (v té době se náš vztah vůbec nezměnil).

Ale jednoho dne si mě mamka posadila na gauč. Všechno mi řekla. Jak je hrozná matka a že mi zkazila dětství. "Moc se ti omlouvám Mio, zasloužíš si celý svět." Odpustila jsem jí. Přece jen, byla taková jen kvůli tátově smrti. Pevně jsme se objaly, a od té doby byl náš vztah krásný. Jenže mi po chvíli řekla, že musíme odletět.

"Odletět? Kam?" "Do Ameriky, Mio. Babička dostala rakovinu a jsou s dědou v nemocnici, musíme za němi letět. Bude to na delší dobu, budeme to tady muset na chvíli opustit." Na jak dlouhou dobu?" "Asi na rok. Musíme tam zůstat, než se babička uzdraví. Děda už moc síly nemá."

Měla jsem slzy v očích. Jako ano, chápala jsem to a vlastně jsem i chtěla jet za babičkou, ale opustit to tady a ještě k tomu na rok? Co moje škola? Co náš dům? A hlavně, co Tom..?
Byla jsem z toho zničená, ale věděla jsem, že musíme odletět.

Moje mamka pozvala Nikki a Toma k nám domů den před odletem. Když vešli do domu, Tom nečekal, že tam budu stát s mamkou a že nebudu v mém pokoji, ale i tak ke mně přiběhl a objal mě. Chtělo se mi brečet. "Jsi v pořádku Mio?" Díval se na mě starostlivě. Jen jsem se pousmála. Mamka jim všechno řekla. Tom se na mě podíval a měl slzy v očích, stejně jako já.

"Bude nám smutno, ale vy se určitě brzy vrátíte", řekla Nikki. Až teď jsem si všimla, že každý z nás už skoro brečí. "Ne, nesmíte odjet", řekl Tom. Nesmím o tebe přijít." Vzala jsem ho za ruku. On mi ji pevně stiskl. "Já se ti vrátím. To ti slibuju." Na to poslední objetí, než odešli, nikdy nezapomenu.

Druhý den jsme odletěli. V Americe jsme byli 2 roky. Babička na tom byla vážně špatně. Ale ty 2 roky za to stály, protože se uzdravila a dodnes je zdravá. Bylo mi skoro 15, když jsme se vrátili, jelikož mám narozeniny v červenci. Vrátili jsme se na začátku července.

Za tu dobu jsem se trochu změnila. Vlasy jsem měla delší, asi nad zadek a zesvětlaly mi. V Americe jsem cvičila hodně často, protože jsem se při tom mohla uvolnit. Ale nebyla to obrovská změna, jen jsem se sebou byla spokojená.

Na Toma jsem se strašně těšila. Dva roky a stále jsem na něho myslela. Občas jsme si zavolali, ale ke konci už ne, abychom se "překvapili", když se zase uvidíme. Vrátili jsme se domů, odložily kufry a hned jsme šly k Hollandovým.

Otevřela Nikki. Brečela jako nikdy. S mamkou se objímaly HODNĚ DLOUHO. Ale bylo to krásné. Přivítali nás všichni, Sam, Harry, Paddy i pan Holland. Jenže Tom nikde nebyl. "Teď odešel ven, řekla Nikki. "Šel hrát basketbal." Hned jsem věděla, kam šel.

Rozběhla jsem se tím směrem. Je to hřiště blízko školy. Doběhla jsem tam a rozhlédla jsem se. A v tu chvíli jsem ho spatřila. Bavil se s Harrisonem. Byl, byl tak, tak jiný. Byl vyšší, vlasy měl hnědší a kudrnatější. Měl na sobě černé tričko a kraťasy. Smáli se. Ten smích, ten úsměv. Jen jsem tam tak stála a usmívala se.

Než jsem stihla zakřičet jeho jméno, Harrison mu hodil míč, který Tomovi přeletěl přes hlavu. Oba se tomu strašně smáli. Jak se otočil aby ho vzal, všiml si mě. "Tome", řekla jsem potichu, ale tak, aby to slyšel.

Neváhal ani vteřinu a rozběhl se ke mě. Ani já neváhala ani vteřinu a udělala to samé. Chytil mě a objal mě tak, že jsem se málem udusila. Já jsem mu vrhla kolem krku. "Mio!" Cítila jsem jeho slzy na mých zádech. I já jsem brečela. "Tome". Objímali jsme hodně
dlouho, ale byl to ten nejkrásnější moment v mém životě.

Najednou jsme se oba začali smát. Odtrhli jsme se od sebe, ale pořád jsme se drželi. Smáli jsme se, ale zároveň brečeli. "Jsi tak krásná". Jen jsem se usmála a znovu jsem se mu vrhla kolem krku.

Slyšeli jsme vedle nás zvuk, který připomínal, když někdo něco fotí. Byl to Harrison a fotil nás s tím jeho ulišáckým úsměvem na tváři. "Do prdele" řekl a začal utíkat. "POCEM" řval za ním Tom a běžel za ním. Strašně jsem se smála. Bylo to úžasné je takhle pozorovat. Nakonec se Harrison schoval za mě. Smála jsem se, až mě bolely plíce. "Už ho nech, jinak mi asi prasknou plíce".

Všichni jsme se spolu smáli. Potom jsme se rozloučili a s Tomem jsme šli k Hollandovým, protože jsem věděla, že tam moje mamka s Nikki budou ještě DLOUHO. Tom mě znova objal.

"Nemůžu uvěřit, že jsi tady". "To já taky ne. Pamatuješ? Řekla jsem ti, že se vrátím, a jsem tady." Podíval se mi do očí a já do jeho. Do těch jeho čokoládových krásných očí. "Kdyby ses nevrátila, jel bych tě hledat. Jsi můj život, Mio." Zase jsme se objali. A proč že se teď nenávidíme? Jo, to nikdo neví. Jen my dva.

1150 slov