I will never forget you |Tom Holland| CZ

Kapitola pátá

Tak a je to tady. Tohle je můj konec.

Ukázalo se, že to můj konec nebyl.  Trvalo mi poněkud dlouho, než se mi podařilo otevřít oči. Nad sebou jsem viděla strop. Wow. Jako bych nikdy neviděla stro- Počkat. Ten strop je nějaký jiný. Je až moc bílý. Ok to znělo divně ale je to pravda. A ten lustr, je nějaký velký. Kde to sakra jsem? Chtěla jsem se rozhlédnout po pokoji, ale byla jsem tak vyčerpaná, že jsem ani nezvedla hlavu. A v tom mi to došlo. Doprdele, já jsem v nemocnici. Snažila jsem se na cokoliv zpomenout, ale nešlo to.

„Panebože Mio, doktore!" Ten hlas bych poznala, i kdybych ztratila paměť. Chytila mě za ruku a pevně ji stiskla. „Mio, zlatíčko moje", pohladila mě po vlasech tak, jako to vždycky dělávala.

Rozrazily se dveře a přišel nějaký muž. Takže asi doktor. „Pane doktore, před chvílí se probudila." Doktor přešel k druhé straně mojí postele a vřele se usmál. „Můžeš mluvit?" Zkusila jsem ze sebe aspoň vydat tichý zvuk, ale na všechno na co jsem se zmohla byl jen výdech.

„Dobrá, to nevadí. Bude to jen z toho, že jsi unavená. Ty prášky co jsme ti dali jsou vážně silné. Nemusíš se bát, nestalo se ti nic vážného. Jen si omdlela. Máš velmi málo spánku a z různých vyšetření jsme zjistili, že jsi velmi vystresovaná. Tohle je tedy spíše psychická záležitost, ale ještě si tě tady na pár dní necháme a počkáme, až nám něco řekneš. Bylo by dobré, aby sis promluvila s nějakým odborníkem, ale jestli nebudeš chtít, můžeš se mnou nebo třeba s maminkou. Ale potřebujeme, aby jsi s námi opravdu mluvila."

Jen jsem přikývla a on trochu zasmál. „Paní Rogersová, Vaše dcera teď vážně potřebuje odpočívat. Teď na ní určitě netlačte." Pousmál se a odešel. Bože, tak mě štvalo, že nemůžu mluvit. „Zlatíčko já teď půjdu, jsem domluvená s Nikki že k nim půjdu na oběd, ale kdyby něco, hned volej. A taky jsem ti přinesla pizzu." Vytáhla celou krabici a položila ji na stoleček vedle mě. Dala mi pusu na čelo. „Miluju tě zlato."

Když odešla, ukápla mi slza. Mamka je jediná osoba na světě, která když mi řekne že mě miluje, tak mě to zahřeje u srdce. Dobře, ještě teda Kate ale ta u toho na mě vždycky skočí a škrtí mě celým svým tělem. Bože, jak já je miluju. Jenže je tady ještě jedna osoba. Ale to už je minulost..

Po chvilce jsem se už dokázala hýbat a tak jsem si snědla tu pizzu. Na mobilu mám 309 zmeškaných hovorů a 687 nepřečtených zpráv. Jestli by mi teď někdo nabídl 2 miliony, abych uhodla od koho jsou, byla bych milionářka. Některé jsem si přečetla a strašně jsem se smála. Prý že mám být v klidu. No jo, s Kate nebudu v klidu nikdy.

~~~~~~~~•~~~~~~~~~
Tom's pov

Přišel jsem domů ze školy. Dneska jsme mohli odejít dřív kvůli nějaké rekonstrukci. Je mi to v celku jedno. „Jsem doma!" zakřičel jsem. „To nikoho nezajímá!" Harry kolem mě proklouzl a rozcuchal mi vlasy. „Přísahám, že seš mrtvej!" I když jsou otravní, svoje bráchy miluju nadevše.

Zrovna když jsme se všichni (já, Harry, Sam a Paddy) mlátili s polštáři, do obýváku přišla mamka. „Kluci, přestaňte se prát a pomožte mi s obědem. Můžete přichystat aspoň ty talíře." Ze země zvedla jeden polštář, který nám spadl a hodila ho po nás. Všichni jsme se smáli. Naše mamka je prostě nejlepší.

Když jsem zrovna připravoval příbory, někdo zaklepal. „ Jé, já jsem vám zapomněla říct, že dnes k nám přijde teta Sandra (Miina mamka) na oběd." „A co Mia?", zeptal se Paddy. „To nevím, o té nic neříkala." Mamka šla ke dveřím s otevřela je. „Zlato co se stalo?" Do domu vešla teta, tvář měla mokrou a červenou od slz. „Kde je Mia?" Tahle otázka ji rozbrečela ještě víc. Mamka si ji přitáhla do objetí a podívala se na nás se strachem v očích. Sakra.

Všichni jsme tam jen stáli. I náš táta. Nevěděli jsme, co máme dělat. Proč neodpověděla na otázku "kde je Mia"?
„Ona, on-ona j-je v nemocnici", řekla třepotavým hlasem. V ten moment mě píchlo u srdce a můj žaludek udělal kotrmelec. „Co se stalo?!" Mamka měla slzy na krajíčku. Je pravda že Miu miluje jako dceru, kterou nikdy neměla. A my zase jako sestru. Sestru.

„Když jsem se ráno vzbudila abych ji šla vzbudit, v pokoji nebyla. Po chvíli jsem si ale všimla, že koupelna je zamknutá. Klepala jsem, volala její jméno ale nic. Ticho. Vzala jsem teda sponu do vlasů a snažila jsem se ty dveře otevřít. Po chvíli se mi to povedlo. Ona", začala zhluboka dýchat a nanovo se rozbrečela.

„Našla jsem ji, jak leží na zemi. Bez vědomí. Byla bledá jako stěna a tekla jí z nosu krev. Byla tak bezmocná." Mamka ji stiskla ještě více. „Doktor říkal, že dostala panický záchvat a že se její srdce na chvíli zastavilo, což jí nemůžeme říct, protože by jí to vystresovalo ještě víc."

Ukápla mi slza. „Je v pořádku?", zeptal jsem se se zlomeným hlasem a srdcem zároveň. „Už se probudila, ale nemůže vůbec mluvit a ani se hnout. Doktoři jí nedávají moc šancí aby se ze stresu nezhroutila a v nejhorším případě dostala zástavu srdce."Mamka už taky brečela. Kluci a táta se na sebe jen zděšeně dívali a já? Já jsem poprvé za dlouhou dobu brečel. Ale místo toho abych se sesypal, tak jsem popadl klíče od auta a vyběhl z domu.

„Tome kam jedeš?", zeptal se Sam. „Jedu do nemocnice za Miou, takže kdo jede se mnou?" Všichni se na sebe podívali a jeden za druhým vyběhli z baráku. „Same, Harry a Paddy, jeďte s Tomem a my s taťkou a tetou pojedeme naším autem. Pojedeme za sebou." Všichni jsme přikývli. Než jsem nastoupil do svého auta, mamka mě chytila za rameno. „Tome, všechno bude v pořádku. Prosím, nejezdi rychle." Vždycky jí musím slibovat, že nepojedu rychle, ale tentokrát si nejsem jistý, že svůj slib dodržím..

1008 slov