I will never forget you |Tom Holland| CZ

Kapitola osmá

V nemocnici jsem byla celkem 4 dny. Udělali mi vyšetření a zjistilo se, že se to v mém věku někdy může stát, ale že na sebe musím být opatrná. Prý se mám co nejméně stresovat. Jakože, za dva dny mi začínají prázdniny, takže s tím asi problém nebude.

Při cestě domů jsem se z otevřeného okna dívala, jak je Londýn tak strašně jiný v létě a v zimě. Z mého přemýšlení mě vyrušila mamka. „Nevadí ti, když se stavíme k Hollandovým? Teta říkala, že se na tebe všichni moc těší. Ale myslím si, že bys měla jít hlavně za Tomem."
Teď se mi začala znova klepat noha.
Za Tomem..?

Přijely jsme před náš dům, zaparkovaly jsme a šli na ně zaklepat. Sice máme klíče od jejich baráku a oni zase od našeho (prostě dvě rodiny navždy pohromadě), někdy je slušnost zaklepat. Otevřela nám Nikki a za ní stál Paddy. „Mio!!!!!" Oba mě objali. Vešli jsme do obýváku a byl tam Harry a Sam. Všichni mě objali. „Jsme tak rádi že jsi v pořádku." Rozhlédla jsem se. „Kde je Tom?" Všichni se na sebe podívali. „Nese to velmi špatně, strašně se o tebe bál. Ty 4 dny nevylezl z pokoje a nechce nikoho vidět. Myslím, že bys za ním měla zajít."

Neváhala jsem a vyběhla jsem schody do druhého patra. Zaklepala jsem na jeho dveře, které doufám, že nejsou zamknuté. „Nechte mě být." Upřímně, něco takového jsem čekala. Pomalu jsem otočila klikou. Bingo. Pomalu jsem ty dveře otevřela a spatřila Toma, jak sedí na posteli s hlavou v dlaních. Slyšela jsem tiché zvlyky. Chtělo se mi strašně brečet. „Můžete mě prostě nechat být?" V jeho hlasu jsem cítila už pomalu stoupající vztek. Pomalu jsem zavřela dveře. „Řekl jsem- Vzhlédl a všiml si mě. Jeho tvář byla napuchlá a mokrá od slz, ale pořád byl roztomilý. Mio co to s tebou je.?

Jen jsem stála u těch dveří a čekala na jeho reakci. Jeho překvapený výraz mě donutil se usmát. On neváhal, vyskočil z postele a vtáhl mě do pevného objetí. Já jsem mu své ruce zabořila do jeho vlasů a přitiskla jsem si ho k tělu ještě víc. On mě pevně držel za pas tak, jako to dělával vždycky. „Panebože ty žiješ ty žiješ!" Zvedl mě do vzduchu a zatočil se mnou. Strašně jsem se smála. „Už mě polož, jsem těžká!" On se na mě podíval tím výrazem "to jako vážně?" Tomu jsem se smála ještě víc. Nakonec mě položil zpátky na zem.

Podívala jsem se do jeho očí. Naše tváře byly od sebe jen pár centimetrů. Cítila jsem jeho dech na mých rtech. Je totiž vyšší než já. Až teď jsem si uvědomila, že moje ruce jsou stále v jeho vlasech a ty jeho mě stále pevně drží za boky. Už to vypadalo že se políbíme, ale ani jeden z nás si tím nebyl jistý. Šlo ale vidět, že to oba chceme udělat.

Místo toho jsem ruce položila na jeho tváře a setřela mu slzy. „Bylo to kvůli mě?" Střídala jsem prsty a každým jsem mu setřela jinou slzu. „Opravdu ti na mně záleží..?" Mé prsty se na jeho tváři zastavily, ale své dlaně jsem tam ponechala. Díval se mi hluboko do očí. Ten pohled mi dal motýlky v břiše. „Ani nevíš jak. Ani nevíš, jak bych moc chtěl vrátit čas a zastavit to."

Jeho stisk na mých bocích povolil a ukápla mu další slza. „Zastavit? Co tím myslíš?" Jako zastavit naše přátelství? To doufám že ne. „Zastavit všechno, co se stalo kvůli čemu jsem ti udělal to, co jsem ti udělal."
Tak tohle jsem nečekala. „Co je to "všechno?" Už ukápla slza i mně. A on stejně jako já jemu, mi ji setřel. „Mio, kdybych ti to mohl říct, už dávno bych ti to řekl, ale já nemůžu. Omlouvám se ti. Věř mi, že bych se teď nejraději zabil." Obešel mě a odešel.

Nevěděla jsem co mám dělat, jak se mám cítit. Prostě jsem tam jen tak stála. Vždycky jsem chtěla vědět pravdu. Proč mi udělal to, co udělal. Proč mě začal nenávidět, spíš mě teda ignorovat. Byl to ten nejdůležitější člověk v mém životě a tak moc mi ublížil, a ani mi nemůže říct proč? Proč to kurva udělal?!

Vyběhla jsem z jeho pokoje k východovým dveřím. „Mio kam jdeš, co se stalo?" Otočila jsem se a viděla za sebou mamku. „Ne, jen si potřebuju uklidit v pokoji." Nevinně jsem se usmála a vyběhla z domu. Spíš si uklidit v hlavě.

Jakmile se za mnou zavřely dveře, rozbrečela jsem se. Tak moc to bolelo. Ale potom jsem si vzpomněla na slova doktora. Začala jsem se pomalu uklidňovat, protože jsem vážně nechtěla strávit další den v nemocnici. Prostě počkám, jak se věci vyvinou dál. Ale stejně mě děsí ten pocit, který mám vždycky, když jsem s ním. Já prostě, nevím co to je za pocit. Nikdy jsem si s nikým ještě nedala pusu, nikdy jsem neměla kluka a nikdy jsem se do žádného nezamilovala. Asi. Tak jak to mám poznat?

Vešla jsem do mého pokoje a řekla jsem si jo, vážně bych to tady měla uklidit. Do sluchátek jsem si teda pustila písničky a začala uklízet. Aniž bych si to uvědomila, uklízela jsem vážně dlouho. Vyklidila jsem každou poličku a šuplík, celou skříň, všechno jsem vytřela a pourovnávala.

Vždycky když skončím, je mým zvykem se jít postavit do dveří s podívat se na mojí práci. A tohle bylo něco. Pokoj je pro mě moje útočiště, je tu všechno co miluju. Mužů si ho dekorovat jak chci, a to na tom miluju. Jsem totiž typ člověka, který nemusí mít přehnaně hodně dekorací, ale nesnáší prázdné stěny. Prostě mě to děsí. Takže tady mám hodně plakátů, ale není to přehnané. Můj pokoj je moc hezký.

Byl už večer a já byla strašně unavená. Rozhodla jsem se, že se půjdu osprchovat a spát. Šla jsem do koupelny, svlékla jsem se a zapla jsem vodu. Vnímala jsem ty teplé kapky vody na mém těle. Bylo to strašně příjemné. Konečně jsem mohla prostě vypnout.

Vylezla jsem ze sprchy, převlékla se do pyžama a chystala se jít spát. Ale V ten moment někdo zazvonil. To si ze mě děláte srandu? Co se děje tak pozdě? Šla jsem teda bohužel otevřít. Ale místo odpovědi na "kdo mě otravuje tak pozdě" se mi naskytl pohled na velkou kytici položenou na rohožce.

Byla to velká kytice kopretin a byly v ní 3 lilie. Moje nejoblíbenější květiny. Opatrně jsem ji zvedla a obdivovala její krásu. Rozhlédla jsem se, ale nikoho jsem venku neviděla. Jediné co jsem věděla bylo, že tuhle kytici mi musel dát někdo blízký.

1207 slov