I will never forget you |Tom Holland| CZ

Kapitola třetí

Po asi třech hodinách brečení jsem se rozhodla si dát vanu. Vždycky mi to pomůže. Zrelaxuje mě to a hlavně, uklidní. Začala jsem napouštět vodu. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a TYVOLE. Radši jsem si tvář opláchla studenou vodou. Hned jsem vypadala více jako člověk.

Jakmile jsem vypla vodu, někdo zazvonil. Že by mamka? Ne, mamka má přece klíče. Že by ta šílená Kate, která mě sice před chvílí viděla ve škole ale musí mi říct o tom jak s ní flirtoval Jack? Ne, ona nezvoní ani neklepe. Ona ty dveře vždycky vyrazí (i když jsou zavřené a ne, nevím jak to dělá) a zařve "MIO!!!!!" Takže kdo to sakra je?

Šla jsem ke dveřím a na milisekundu jsem si byla nejistá. Mám ty dveře otevřít? Mio, nebuď takový introvert. Otevřela jsem dveře a za němi stál....Tom..? Když mě spatřil, oddychl si a podíval se mi do očí tím jeho pohledem- Jsi v pořádku? Bože, v těch jeho očích bych se mohla utopit.
Byl celý mokrý, protože strašně pršelo a on byl ještě bez deštníku. A to bydlí hned vedle mě.

Nic neříkal, jen se na mě díval. "Ahoj", řekl najednou potichu. "Ahoj", usmála jsem se na něho. "Pojď dál, vždyť zmokneš." No, to bylo asi pozdě na to to říct ale tak co už. Nečekala jsem na jeho reakci, chytila jsem ho za rameno a zatáhla jsem ho do domu.

Zavřela jsem dveře a otočila se na něho. Z jeho vlasů kapala voda a byl promoklý až na kost. "Počkej tady, přinesu ti ručník aby ses mohl utřít." Šla jsem do koupelny a vzala jsem mu dva ručníky. Vyběhla jsem do pokoje a našla mu nějaké oblečení. Našla jsem nějaké velké šedé tepláky a velké černé tričko.

Když jsem přišla zpátky do obýváku, všimla jsem si, že se dívá na naše rodinné fotky, které jsou pověšenné hned u dveří. Otočil se na mě a já mu podala ručníky a oblečení. "Asi ti nemusím říkat, kde je koupelna, že?" Spolu jsme se zasmáli. "Díky Mio", usmál se a šel do koupelny.

Doufám, že se nebude dívat za závěsy do vany, to by se asi divil, proč je tam napuštěná vana.
Normálně bych nadávala, že někdo přišel, když si chci dát vanu. Jenže jsem byla vlastně ráda, že tady je. Co to se mnou sakra je?!

Začala jsem vařit čaj a přemýšlela, proč tady vlastně je, co mi chce říct? Bojí se, že se chci zabít? Sakra, já mu neměla říkat to, co jsem mu řekla. "Nevím, jestli jsem normální, ale možná jsem přece jen chtěla, ať mě to auto srazí."

Při té myšlence jsem se oklepala. Slyšela jsem za sebou kroky. Otočila jsem se a stál tam Tom, s MÝM OBLEČENÍM. Jakto že mu sluší i holčičí oblečení?!! Jako jo, jsou to šedé tepláky a černé tričko, ale jde mi o PRINCIP.

"Neříkej mi, že je to tvoje oblečení", řekl se smíchem na krajíčku. "Ano, je." Nevydržela jsem to a musela jsem se začít smát. On to taky nevydržrel a vyprsknul smíchy. "To máš tak velké oblečení?" "Hele, máš štěstí, že jsem něco takového našla. Normálně to nenosím, ale někdy na doma se to hodí. Je to pohodlné."

Voda v konvici se dovařila a já nám zalila čaje. Jeho hrnek jsem postavila před něj na ostrůvek, který máme v kuchyni. Máme kolem něho pár židlí, na které už Tom pohodlně seděl. Není se čemu divit, na každé židli je takový ten polštář.

"Černý čaj s jedním plátkem citrónu, půlka lžičky medu a tři kapky bezového sirupu." Usmála jsem se na něho tím nejzářivějším úsměvem, který jsem na své tváři dokázala vytvořit. A on se rozhodl, že to zkusí taky. Kurva, ten úsměv mě zabíjí. "Ty si to pamatuješ?" Rozesmála jsem se. "A jak bych nemohla?"

"A předpokládám, že ty si dáš černý čaj s jahodovým sirupem a s jedním plátkem citrónu. Počkáš tři minuty, aby se ti perfektně vychladil." Tenhle hřejivý pocit jsem na srdci nezažila už hodně dlouho. "Možná", a vytahovala jahodový sirup.

"Tohle vůbec nevidíš, to je čistá voda" začala jsem se smát a on taky. Dodělala jsem naše čaje a sedla jsem si vedle něho. "Připravila jsem ho dobře?"

"Je perfektní, jako vždycky." Usrkla jsem si čaje a začala být nervózní. Začala se mi tak trochu klepat noha. On si toho všiml a položil mi ruku na stehno. Hned se mi přestala klepat."Mio, prosím, mluv se mnou." Podívala jsem se na něho. Stále mě držel za stehno, teď už pevně.

Najednou mi rukou sáhl na tvář a prstem mi přejel po tváři. Setřel mi slzu, o které jsem ani nevěděla. "Ne, to je dobrý, jsem v pořádku", usmála jsem se co nejméně falešně, jak jsem mohla. "Mio", svou ruku z mého stehna opatrně položil na mou tvář, takže teď na ní měl obě. Nevydržela jsem to. Bez jediné myšlenky a litování jsem ho objala. Své ruce jsem si obmotala kolem jeho krku a tvář jsem si schovala do jeho ramene.

Bála jsem se, jak zareaguje, že mě od sebe odstrčí. Ale neváhal ani sekundu a svými vypracovanými rukami mě pevně objal. Měla jsem na sobě jen tílko, takže jsem jeho kůži cítila na té mé. "Moc se omlouvám, moc se omlouvám". Odtrhl mě od sebe, ale chytl mě za pas. "Za co? Nemáš se za co omlouvat. To já bych měl. Jsem debil, když jsem si přestal všímat, jak úžasná jsi." Naše židle byly tak blízko u sebe, že se asi spojily v jednu velkou.

"Ne, já se omlouvám. To dneska, nechtěla jsem se zabít, nebo něco takovýho, ani jsem to auto ze začátku neviděla. Jen prostě, někde hluboko to byla hezká představa, kdyby mě to auto přejelo. Ale teď jsem ráda, že zastavilo." Než stihl jakkoli zareagovat, slyšeli jsme venku křičet: "Tome!" Podíval se na mě. TY OČI. "Promiň, už asi musím jít." Vstal a než odešel, dal mi pusu do vlasů. "Tak zítra", usmál se.

"Počkej, nevadí ti, že máš na sobě moje oblečení?" Při tom jsem mu podala jeho už teď vlhké oblečení. "Ani ne", otevřel dveře. "Hezky voníš." Rozesmála jsem se. Vešel ven a já pořád stála ve dveřích a dívala se na něj. Stál tam Harry s deštníkem a čekal na něho. "Už ti to nevrátím", skoro zakřičel. "S tím taky počítám.", odpověděla jsem se smíchem.

Když Harry otevřel dveře, naše oči se střetly naposledy. Zavřela jsem za sebou dveře a zády sjela po dveřích. Zavřela jsem oči a seděla jsem tam hodně dlouho. Do té doby, než jsem se probudila.

1070 slov. You're welcome, darling.