Lady Thálie McKenzie Tashnunnson

7

Můj pohled jí musel naznačit, že opravdu nechápu o čem je řeč.
Nahnula se a pohladila mé vlasy.
''Drahá.." Odmlčela se.
"Věc se má takto a je to velmi složité na vysvětlení."
Její původní odhodlání mi říct pravdu, vyhaslo.
Snažila se neproříct vše, co tušila.
Napřímila jsem svou shrbenou postavu a zadívala se na všechny oči upírající své zraky na mé ubrečené nic netušící tváři.
Skutečně je tohle to blaho, které mi matka slibovala?
Vlastně jsem jí nikdy, biť ani trošičku nevěřila.
Opravdu nikdy. Ani v případu, kdy mi její zatemněná mysl říkala, že můj milovaný tatínek zemřel sám. Ve skutečnosti mu ke smrti pomohla ona, vím to. Vždycky jsem to věděla.
Tatínek byl příliš veliký dobrák, nechal její maličkost aby sis ním dělala cokoliv chce, křičela na něj i když vlastně nic nedělal. A takhle to bylo pořád, nic nedělal a přesto byl on ten špatný.
Tak proč jsem teď podlehla důvěřivosti a doufala, že se zde budu mít jako v bavlnce?
Opravdu chabé.
Zahnala jsem vzpomínky opět hluboko do mysli a snažila se vyjít vstříc nynější situaci.
Otřepala jsem se, otřela si oči od slz a s nádechem řekla jedinou větu na kterou jsem se odhodlala.
‚'Prosím, ať už jest pravda jakákoliv, přeji si vědět i ty sebemenší detaily.''
‚'Jde o tvé bezpečí, Thálie, neunáhluj se.''
Křehká Gabriella se pokoušela mluvit hlasitěji, ale nebylo příliš slyšet.
Svíjela své tělo v malém křesílku nedaleko malého hradního okénka, před kterým se rozprostírala krása zahrad.
Kdyby se okolo nedělo tolik ohavných věcí, pobyt zde by byl pro mne velice okouzlující.

‚'Nemyslím si, že by si rozumná osoba přála znát takovou pravd-‚'
Ale pak se zničehož nic zarazila a pohledem zavadila o zamyšlenou tetičku která ji přerušila.
‚'Myslím si, že Tháliin rozum je zdravý, chápu její zvědavost a to jen ona jako jediná má právo vědět pravdu, ať to stojí co to stojí, v tomto případě, její život.''
Zachvěla se a jediné na co jsem se zmohla já byl další nechápavý pohled.
Opravdu se takovéhle věci dozvídám, jakoby se nic nedělo?

Vždycky jsem byla odvážná, do rozhodnutí jsem skákala po hlavě, nebrala jsem ohled na to o co mne má rozhodnutí připraví, ale skutečností je, že i když se takto odhodlaný člověk, připraví před rozhodnutí rozhodující o budoucím životu, zastavíte se, celý svět se zastaví, slyšíte vlastní dech, tlukot vlastního srdce a jen přemýšlíte o tom, co by se stalo kdyby tohle srdce přestalo bít, neexistovalo, vzpomněl by si někdo, že já jsem ta kdo zachránil životy, nebo by mne brali jako samozřejmost? Jen další holku ,která nepřemýšlí a kroutili by hlavou nad mým pošetilým rozhodnutím?
V takových chvílích se nad tím opravdu zamyslíte, celý život si přejete být někdo a taky tak zemřít.
Ale smrt si nevybírá, nečeká až se stanete někým, nezajímá jí, kolik věcí před tou chvílí ještě chcete prožít, nezajímá jí, co jste ještě nestihli, prostě přijde a stejně rychle zase odejde.
Mohla jsem se spolehnout jen sama na sebe, mám vlastně co ztratit?
Výbušného manžela, ulhanou matku, ztrátu domova.
Konec konců, nemám nic, nezbylo mi nic, o všechno jsem byla připravena.
Jediné co je jen mé je rozhodnutí o svém vlastním životu, ale pak mi to přišlo na mysl.
Nerozhoduji jen o svém životě, ale o životě hradních lidí, dívek utrápených v sevření svých krutých společníků.


‚'Slečínko, nerada vyrušuji vaše myšlenky, ale myslím, že už je čas vašeho odchodu, své přemýšlení si můžete nechat na večer.''
‚'Vyháníte nás z vaší společnosti?'' Optala jsem se nedůvěřivě.
‚'To bych si ovšem nedovolila, jen si zde ponechám slečnu Gabriellu přes noc, pokud to nebude vadit..''
Obrátili jsme se s tázavými pohledy k naší přítelkyni.
Neodpověděla, jen zamyšleně hleděla z okna, jakoby někoho vyhledávala.
‚'Gabriell-‚' Při mém oslovení se náhle otočila a jen mírně přikývla.
‚'Dobře, potřebuje si odpočinout, můj drahý synovec Vás vyprovodí, madam.''
Uklonila se a věnovala mi nervózní úsměv.
‚'Mohu vás v zítřejším ránu znovu navštívit?''
‚'Obávám se, že to nepůjde dušičko.''
‚'Přeji si vědět pravdu, bez ní vás teď neopustím.''
‚'Budete muset.''
‚'To odmítám.''
Spolu se svým synovcem mne začala vytlačovat z velkých dvěří, prala jsem se.
‚'Jak jsem řekla.'' Stála jsem si za svým.
‚'Jste neskutečně tvrdohlavá slečno McKenzie.''
‚'Tvrdohlavost je mé druhé jméno.'' Pousmála jsem se.
‚'Bude vám muset stačit vědomost o tom, že váš drahocený a skutečný manžel se nachází v podzemním vězení.''
Svou další otázku už jsem nebyla schopna položit, možná proto, že jsem byla jako omračena a možná proto, že zabouchla dveře přímo před mým nosem.
Povzdechla jsem si a následovala Jaydena.
‚'Proč o tvé tetičce nikdo nemá ani ponětí?''
‚'Máš velice záludné otázky.'' Odpověděl aniž by se na mě jedinkrát podíval.
‚'Mé otázky směřují pouze k věci.''
‚'O co se zde pokoušíte, Thálie.''
‚'Co se tady vlastně děje?''
‚'Odpověď na otázku otázkou?'' Odpověděl už značně podrážděně.
‚'Pořád je řeč jen o otázkách, ale odpověď mi nepřišla ještě žádná, nevidím jediný důvod, předemnou takto tajnůstkařit, je to dětinské.''
‚'Se vší úctou k Vám, má lady, jste ještě dítě.''
‚'Přestaň už, chováš se jako všichni bastardi z tohohle nechutného hradu, je mi z vás špatně, ze všech!'' Ve chvíli kdy tohle vypustila s křikem má pusa jsem věděla, že jsem neudělala dobře.
‚'Ach ta vaše prořízlá pusa.'' Povzdechl si Jayden a já zaslechla cinkot zbraní.


‚'Támhle je!'' Zaslechla jsem řev mužů.
Dříve, než jsem se stačila pohnout už mé ruce ovládla síla a já cítila silný úder na zátylku.
A poslední výkřik se slovy : ‚'Nechte ji být!''

Upadla jsem do zapomnění, netušila jsem o ničem.
Byla jsem opět nezúčastněná a i přes to jsem byla u toku svých myšlenek, slyšela jsem se.
Byly tam a nalhávaly mi, že všechno to, co se nyní děje je pouze špatný sen.
Stačí se jen probudit a všechno bude zase v pořádku, já budu malá tatínkova holčička.
Bezstarostná, roztomilá, šťastná, skotačící.
Budu se budit svěží, a hlavně doma.

Přeji si to, copak se tajná přání nemohou plnit? Nemůžu jen lusknout prstem aby všechno bylo jako dřív?
Proč všechno není tak jednoduché, možná by potom bylo špatně, kdyby všichni byli jen šťastní, ale nezměnila by se závist ve štěstí?
Ubylo by násilí, zlých slov, myšlenek a hnusných činů.
Užívali bychom si jen své vlastní štěstí, které by nám nemohl nikdo jiný kromě nás vzít.

Takový svět by se mi líbil, kéž by to záviselo na mne.

-----

Kratší část, mám nějáký spisovatelský blok, ale snažím se zase začít hodně psát. :-D
Čí si myslíte, že byl poslední výkřik?