Lady Thálie McKenzie Tashnunnson

10

Uběhlo několik málo dní od doby, kdy jsem komunikovala se svým pravým manželem, hádám že pátý den už určitě. Obávala jsem se, co se stane dál, nebylo mi řečeno, kdy a jak se má konat poprava s mou hlavou, nic konkrétního, jen to, že se vůbec bude konat.
Byla jsem zoufalá, znovu, jako celou dobu zde, chtěla jsem si opět přijít tak mocná jako vždy ve svém životě, moc jsem si to přála, avšak myšlenka na smrt mne ani tolik neděsila, přišlo mi to jako dobré vysvobození z tohohle života, nechtěla jsem myslet na to, že jsem se vzdala moc brzy, protože jsem bojovala, skutečně, ačkoliv hlavně sama se sebou, tak bojovala.
Chyběla mi lidská společnost a hlavně jídlo, už bezmála třetí den jsem nedostala nic najíst, ani co k pití. Byla jsem tak neuvěřitelně zesláblá, že mne bolel jen malý pohyb. Když jsem se, myslím že to bylo včera, pokusila zeptat jakým důvodem si zasloužím trpět hlady, odpovědí mi byl flusanec odeslaný pro mou maličkost a ostrá poznámka ohledně toho, že se nemám chovat jako coura. Nebudu lhát, byla jsem bezradná, nic jsem nechápala, ostatně to byl ten strážný kdo ze mě svým chováním udělal děvče, které se tak dalo nazvat, nebyla to má chyba, ovšem ruku na srdce, kdo by věřil dívce odkázané k matce smrti a ne strážnému který vše vypráví až neskutečně důvěryhodně. Vlastně, kdybych to celé nezažila na vlastní kůži, věřila bych mu to také a kdyby nešlo o mně, tu dívku bych okamžitě zavrhla.Už jsem však věděla, jak se cítí lidé, na které všichni hledí skrz prst, zažívala jsem to až nezdrávo často. 
Schoulená jsem ležela na kameni, pod kusem látky který mi byl věnován Lordem Croufem, za což jsem mu nesmírně vděčná, bez ní bych zde nejspíše umrzla. Ačkoliv, to by možná byla lepší možnost mé smrti. Nesmím se tak ponížit a nechat se zlomit, tatínek mi vždy vtloukal do hlavy, že se silní lidé nevzdávají a pokud je to nutné, bojují až do posledních sil a já bych si přála být v posledních dnech svého života tak silná, jak jen by si přál, už jenom kvůli němu, až ho potkám na lepším místě, mohla bych s hrdostí prohlásit, že jsem to zvládla a byla to silné dítě, ve které on vždy jen věřil a vkládal spoustu nadějí.
Mé oči už byly takhřka zvyklé na každodenní tmu , trochu prosvícenou loučemi avšak vše bylo neustále potažené tmavým oblakem záhad. Nikdy jsem nedohlédla až na konec místa ve kterém jsem se nacházela, bála jsem se jít to tam prozkoumat. Ale při příležitosti mých posledních chvil jsem přemohla i ostrou bolest která vzcházela z mého břicha protože zoufale toužilo po jídle a vyšla jsem směrem do temného zákoutí vězení.

Můj zrychlený dech byl sice hlasitý, ale neslyšitelný, míchal se se zvukem dopadající vody, na který jsem si už musela zvyknout. Dokonce i zápach plísně mi přišel na denním pořádku.

Obalená v látce, třesoucím se tělem jsem se stále přibližovala.
Zem byla nesmírně chladná a tak mým chodidlem při každém kroku projela ostrá bolest, následně zaplavená ledovým pocitem. Botky, které jsem si předtím odmítala sundat jsem odhodila už včera, protože i v nich mi začínalo být chladno a navíc ke všemu byly příšerně nepohodlné.

‚'Thálie?!? Děje se něco?'' Téměř vykřikl hluboký hlas podemnou a já leknutím nadskočila.

‚'K-k-do je tam?'' Moje nevědomost o tom, kdo by to mohl být mne ubíjela.

‚'To-to jsem já, Arthur, mluvili jsme spolu, vzpomínáš?''

‚'Máš jiný hlas, nerovzpomněla jsem si, omlouvám se, nechtěla jsem na tebe šlápnout.''

‚'V pořádku, drahá, rozespalý mám hlas k nepoznání, znovu se zeptám, děje se něco?''

‚'Ne, vskutku, jen mi chyběla společnost a chtěla bych trávit své poslední chvilky povídáním.''

‚'Co máš na mysli posledními chvilkami?''

‚'Však, má poprava.''

‚'O té jsem ale nevěděl, posaďte se drahá.'' Z ničeho nic se objevil zamnou a opatrně mne podepřel. To bylo poprvé co jsem ho uviděla zblízka. Skutečně byl natolik podobný svému bratrovi, že kdybych byla v jiném stavu, nesjpíše bych se z jeho náruče vysmekla a odebrala se do ústraní, ovšem hned jak jsem zahlédla jeho oči, plné radosti i přes to vše co se mu stalo, oči plné starosti, i přes to, že vlastně vůbec neví kdo jsem, mé myšlenky na to, co by bylo za jiných okolností jsem vypustila z hlavy.

Pomalu mi pomohl usednout na studený kámen. Vydechovala jsem zrychleně, upíral na mě své zraky a pak se z ničeho nic posadil vedle mě.
Už jsem to nevydržela a rozplakala se, hlasitá zmíňka o mé smrti mi naháněla hnusný pocit, o kterém jsem vůbec netušila, byla jsem nervózní a bála jsem se, jen jsem si to nechtěla připustit, muselo to ze mě ven, když už né křikem, tak pláčem.




Věděla jsem, že se Lord Crouf zarazil, nevěděl co v takový okamžik dělat, ale z ničeho nic se jeho ruce objevily na mých ramenou a útěšně mě začaly hladit.

‚'Neplačte, Thálie, prosím, rve mi srdce jen takový pohled.''
I přes taková slova mi nic nemohlo pomoci, vzlykala jsem bez konce, chtěla jsem vypadat silně ale právě jsem ležela v náručí muži, o kterém jsem věděla jen to nejhorší co se mu přihodilo, a tentokrát byl druhý člověk ten, který pomáhal mně, né naopak.

‚'Prosím, nic nestojí za vaše slzy, oni to chtějí, chtějí vás vidět zlomenou, můj bratr to tak chce, ale to ty nesmíš, nikdy jim neukazuj tuhle svou tvář, potěší je to, nos úsměv, hrdý, šťastný úsměv, rozhodí to jejich uvažování.''

‚'Ani nevíte, jak je těžké se stále jen usmívat a snažit se, aby vše vypadalo při nejmenším v pořádku.''

‚'Věřte, že vím a z celého svého srdce vám rozumím, proto se snažím, abyste neudělala stejnou chybu jako já.''

‚'Jakou chybu máte na mysli?''

‚'Nechat zlé lidi, zničit tvou šťastnou část.''

Hleděla jsem do jeho hlubokých očí, které se pomalu, ale jistě zaplavovaly slzami a já v tu chvíli tušila, že nebudu jediná, která si potřebuje vylít ze sebe vše zlé.

Hnědé vlasy se mu lepily do obličeje, jeho umouněná, porostlá tvář mi věnovala upřímný úsměv doprovázený spoustou slz, které najednou jakoby se dostaly ven z přehrady.

‚'Omlouvám se.'' Otočil se ke mně zády a snažil se zahnat to, co mu před pár chvílemi přineslo pláč.

‚'Nemáte se za co omlouvat, projevení pocitů, je naprosto lidské, a to nejdůvěrnější, co mi můžete darovat.''

________________Chtěla bych se hrozně omluvit za to, že už chválihodnou dobu nebyl další díl a za to se stydím, protože právě v téhle době přišlo co nejvíc ohlasů, a to je další věc, chtěla bych vám nesmírně poděkovat za skoro 500 reads a za takové kladné komentáře, které mě mimochodem hrozně potěšili.
Pak mi také došlo pár nesrovnalostí které v tomto příběhu jsou, budu se je snažit v průběhu následujících dní opravit, ale až na něco narazíte, určitě mi to napište, protože je možné, že si některé díly v informacích dost protiřečí, to je taková moje specialita, že se najednou přestanu řídit tím jak to vlastně bylo. :D

Díl je krátký, jen jsem už nutně potřebovala něco napsat, ačkoliv jsem už od začátku věděla, že ze mně nic kloudného nevyleze, jinak vám, kteří zítra končíte školu a začínají vám prázdninz, přeji příjemný prázdninový start a upřímnou radost z vašich výsledků. :-)