Lady Thálie McKenzie Tashnunnson

15

‚'Věřím vám, že je téměř neskutečné vědět, že tak krutý muž se v mládi bál ublížit i mouše.''
Nechápavě jsem na něj vzhlédla. Měl pravdu, tohle se mi nechtělo věřit.
‚'Skutečně.'' Přitakal.
‚'Proč se takhle chová?'' Zeptala jsem se zamyšleně, přemýšlela jsem nad tím. Něco zlého se muselo tomu člověku stát a on se pouze mstil.
‚'Je to příliš těžké, o tom mluvit..'' Téměř neslyšně dokončil svou větu.
‚'Snažte se.''
‚'Vy jste skutečně neodbytná, Thálie.'' Zastrčil mi zrzavý pramínek mých rozcuchaných vlasů za ucho a upřímně se usmál.
‚'Prosím, smím-li to vědět, dopřejte mi.''
‚'Rád bych, má drahá, ale půjde to těžce.''
‚'Jsem tu s vámi.'' Uchopila jsem jeho dlaň do té své a přátelsky ji stiskla na důkaz toho, že při něm stojím.
Jeho pohled mi věnoval vděčný výraz, odkašlal si a začal.

‚'Víte, dětství mého bratra bylo těžké..''
Odmlčel se, protože si nebyl jistý, zda-li má pokračovat. Přišlo mu to vůči jeho bratrovi zlé.

‚'Dobrá tedy, víte, je to těžké i pro mne..''
Ublíženě se pousmál.

‚'Jak už jsem zmínil, dětství mého bratra bylo těžké, má matka ho brala jako bastardního syna, ačkoliv jím nebyl, měla zkrátka raději mne, jako o pár chvil staršího potomka..''
V jeho očích jsem uviděla neuvěřitelnou bolest, nesl vinu a věděl to, mrzelo ho to.
Z oka mu ukápla slza, kterou jsem volnou rukou rychle otřela a věnovala mu povzbuzující úsměv.

Stiskl mou ruku a věnoval mi letmý pohled z očí do očí.

‚'Navzdory tomu všemu, semnou vycházel, bral mne jako bratra, i přes patřičné výhody které byly souzeny mne, jakožto staršímu synovi, od příkladu jsem cestoval s matkou a otce doprovázel na jeho dlouhých cestách, učil mne lovit a věci, které by měl dobrý panovník znát..''

Zahleděl se do země, vzpomínal, poznala jsem to, protože jsem to sama dělala až přílišně často.
Vzpomínky jsou zlé věci, zraňují vaši mysl, ale zároveň vás hřejí u srdce.

‚'Věčna věků jsem byl pryč, ale on mne vždy na hradě vítal s otevřenou náručí a tehdy byl jediným člověkem, který mne chápal. Věděl co mám rád, společně jsme utíkali z domu, vydávali se na spoustu dobrodružství. To co učila matka nebo otec mne jsem na oplátku ve volných chvílích učil já jeho.''

Otřel slzu prorážející si cestu po jeho líci a pokračoval.

‚'Bral jsem ho jako spolupanovníka, měl jsem ho skutečně z celého srdce rád, možná i více než sebe. Ale když nám bylo patnáct let, matka oznámila, že můj bratr musí z domu.
Byla to rána, kterou jsem z počátku bral jako opravdu hloupý vtip. Problém byl v té věci, že má matka spolu s otcem to mysleli na smrt vážně. Vlastně, otec by k takovému závěru nikdy nedospěl, měl Briana rád, bral ho na vědomí stejně jako mne, byl pro něj tím samým synem jako já. Ale byla to hlavně matka, kdo zakazoval Brianovi jezdit na lov s námi a učit se být dobrým panovníkem. Ke konci našich společných časů ho dost bila. Nechtěně jsem tomu přihlížel a nemohl nic dělat, on proplakal celé noci a snažil se být bezchybným synem, ale to ona nikterak neviděla, ani nechtěla. Byl zničený a já taktéž. Musel mne nuceně opustit. Cestou mu matka namluvila že jsem to tak chtěl i já. Ale to nebyla pravda, čekal jsem že on bude vědět že mu lže, ale neviděl pravdu, uvěřil jejím lživým slovům a už od té doby plánoval pomstu, pomstu všem ženám a mně za to, že jsem zradil. Jako bratr i jako nejlepší přítel-‚'

Odmlčel se.

‚'A oprávněně, vím že jsemselhal, měl jsem něco udělat.''Po líci mu začalo téct několik nezastavitelných slz a smutné vzlyky se dralynapovrch.Tiskla jsem ho k sobě v silném objetí a snažila se utišit jehorozvířenou mysl.
‚'Neviňte se za slova vaší matky, ani za její chování. Bylo to od ní kruté a onbyl nejspíš natolik zoufalí, že tomu kvůli svým pocitům musel uvěřit.''Pořád jsem ale neviděla důvod, kvůli chování jedné ženy trestat všechny okolo.Vždyť ony byly nevinné a nic mu neprovedly, jen se špatně narodily.
A to rozhodně nebyla jejich chyba, ale osud.
‚'Tohle všechno, co se nyní zde děje, je jen má chyba, měl bych za to pykat,být potrestán.''
‚'Ššš.'' Pohladila jsem ho jemně po líci a setřela tak několik slz.
‚'Jediný, kdo si zaslouží být nějákým způsobem potrestán, je váš bratr. Dětstvímělo špatné mnoho lidí, které znám, ale nikdy neměli takovou potřebu se mstítna lidech, kteří za nic nemohou.''

‚'To vskutku, ale berte na vědomí, že být zmlácen ženou, je ponižující.''
‚'Je to úplně stejné, jako být zmlácena mužem. Nás všichni berou na vědomí,jako křehké věci. Takové, které se nikdy neozvou. Vždycky se budou řídit podlenázorů ostatních a nikdy ne svou hlavou.''
‚'A to je vaše výjimečnost Thálie. Vy si to uvědomujete. Cením si toho a z celéhosrdce se vám omlouvám, jak jsem se choval.''
Usmála jsem se, skutečně a upřímně, žádná bolest, jen čistá radost.
‚'To já bych se měla omlouvat. Občas, bych se měla řídit heslem ‚čeho je moc,toho je příliš' a trochu svou pusu hlídat.''
‚'Ne, zakazuji vám, se hlídat, jsem pyšný na to, že se dokážete ozvat! Anepřestávejte s tím.''Zvolal a přitáhl mne k sobě do hlubokého a vášní naplněného polibku.
‚'To nebude natolik těžké.'' Prohlásila jsem hned potom, kdy jsme se od sebeodtrhli.
‚'Jak jste tolik krásná Thálie, moc mne mrzí, že jsem s vámi nestrávil omnoho víc času a kdo ví, jestli vůbec strávím.''Posmutněl, věděla jsem na co v tu chvíli naráží.
‚'Neuvažujte o takových věcech, prosím.''Plakala jsem při pomyšlení, že ztratím muže, se kterým jsem měla možnost být šťastná.
‚'Thálie, pokud jsou tohle naše poslední chvíle, nechci vás vidět nešťastnou,obdarujte mne vašimi nejupřímnějšími úsměvy, snažně vás prosím.''
Hřbetem ruky jsem si zakrývala obě oči a snažila se pousmát a splnit tak jehonaléhavé přání.
‚'Tak se mi líbíte více.''Znovu mne políbil.
Hladil mou lící a přitom si mne zoufale prohlížel svýma očima.
‚'Proč na mne tolik pohlížíte?''
‚'Chci si vás zapamatovat, do těch nejmenších detailů. Až budu umírat, chcividět vaši tvář.''

‚'Ale vy nebudete umírat!'' Rozkřikla jsem se plna rozhořčení. 
‚'Co kdyby ano Thálie, chci si vás pamatovat jako anděla, mého vlastního, kterýpřinesl do mého života štěstí, i když jen na malou chvíli, tak přeci jen.''
A v tu chvíli jsem si uvědomila, že má s největší pravděpodobnostípravdu.Musím počítat s oběmi možnostmi, ačkoliv se mi více zalíbila ta, že by můjdrahý manžel zůstal naživu.Třeba je tohle poslední šance si uvědomit jednu věc a to tu, že nikdy nemůžemeurčit, kdy ztratíme důležitou osobu, kterou jsme vídávali dostatečně často nato, abychom ji znali, abychom znali ty nejmenší kousky jejího těla nazpaměť. Akdyž už je po všem, vy zjistíte že osoba se kterou vám bylo dobře zmizela, anižby vám utkvěl v paměti jediný obrázek na tu šťastně se dívající tvář plnouporozumění.
Kmitala jsem proto očima po celé jeho tváři a on dělal to samé.
Pousmál se, pozoroval mě se stejným zaujetím.
‚'To vy jste můj anděl, seslaný z nebes přímo sem. Pobývat zde a vyčkávatna smrt, bylo mé štěstí.''
Usmál se hladíc mou líc, namotávajíc pramínky mých vlasů na svůj prst.
A pak to pronesl, zlomený tón jeho hlasu, a výraz v oříškových očí si budupamatovat na věky věků. Jakoby tyhle slova prolomila to nekonečné ticho provázené zvuky kapající vody.Zaznělo to tak krásně a pak to zmizelo, stejně rychle, jako se objevilo.
‚'Miluji Vás, Thálie.'' Nikdo mi nikdy ještě tak silná slova nevěnoval. Pokudneberu na vědomí svého drahého otce. 
‚'Miluji Vás Thálie a jsem vděčný za každou chvíli, kterou jsem s vámi mohlstrávit, je to pro mne neskutečný poklad.'' Políbil mé zrzavé kučeravé vlasy.
‚'Miluji Vás...'' Odmlčela jsem se, a pohlédla na něj zespodu svých dlouhých , hustých řas.''
‚'Arthure.'' Vydechla jsem jeho jméno, jakoby to bylo ta nejmedovější věc,jakou jsem kdy měla na jazyku.
A tímhle skutkem, jsem si vysloužila další hluboký polibek.Stiskl mou ruku. ‚'Ať se stane cokoliv..''
‚'Ať se stane cokoliv..'' Zopakovala jsem plna očekávání.
‚'Stojím při Vás. A vy taktéž při mne.''
‚'Ano.'' Přitakala jsem.
‚'Pokud budu umírat, vy budete obrázek, dělající mou smrt veselou.''
‚'Raději bych dělala veselým váš život.''
‚'O to už jste se postarala má drahá.'' Políbil mne na čelo a věnoval miposlední silné objetí.
Nasávala jsem jeho vůni a hladila oříškově zbarvené vlasy.
‚'Už je na čase jít.''
‚'Slibte mi, že se mi vrátíte.'' Žadonila jsem, a pálivé slzy se znovu hnaly domých už tak uslzených očí.
‚'Víte, že bych vám rád přinesl všechno na zemi, co byste si jen přála. Alejsem si jist, že tuhle věc není možné splnit.''
‚'Prosím.'' 
‚'Musíme jít, Thálie.'' 
Vlekl mne za sebou otevřenými mřížemi.