Lady Thálie McKenzie Tashnunnson

20

Lesní cesta, poslední část ze záchrany našich životu. Vlastně to ani nebyla cesta jako krkolomná překážková trať. Každou malou chvíli jsem pociťovala ostrou bodavou bolest v chodidle, do kterých se mi zapichovaly klacíky a všemožné věci nacházející se v zarostlé pudě.
Stromy rostly tak blízko u sebe, že jsme všichni byli nuceni jít v řadě abychom se vešli.
Pár mužu se rozprsklo do stran, nemohli jsme si dovolit být natolik zranitelní jak jsme se jevili.
Jayden šel předemnou a vysokými botami mi prošlápaval cestu travinou.
Snažila jsem se udržovat své kroky v jeho šlépějích a nespouštět oči z okolního dění.
Neutišitelné praskání větví vyplňovalo ticho. Zdálo se že zde není ani živáčka, vlastně to tak mělo být. Bezpečná cesta lesem do vedlejší nestřežené vesnice, kde si každý vezme jednoho koně a pojede tam, kam ho srdce vede.
Nemohla jsem se dočkat toho volného okamžiku, kdy se odprostím od všech zážitku co se mi zde přihodily a vrátím se zpátky domu.

"Thálie, se vší uctou k Vám, už nemužu unést vaše bolestné sýpání pokaždé, kdy došlápnete na tvrdou zemi."
Ozval se Jayden, než jsem se nadála, už mne přidržoval v ochranářském objetí v jeho náruči.
Všichni, i on si myslí buh ví jak jsem slabá, ale nejsem, nikdy jsem nebyla, jen pohledy ostatních ze mne udělali člověka který tak vypadal. Nikdy jsem to neměla dopustit. Ale teď jsem tady, na cestě za svobodou, s muži kteří bojují za mou záchranu a jsem zcela jiný člověk. Budoucnost nás všech je nejistá, ale není to duvod k tomu přestat. Jediným posláním je snažit se až do poslední chvíle, neztratit naději a rvát se o to, v co věříme.
Rukou jsem se dotkla přívěsku od mého otce.
"Nikdy bych nebyla tak silná, kdyby jsi mne silnou neudělal, tatínku."
Má vděčnost se nedala vyjádřit slovy. Věděla jsem, že je tatínek s námi a chrání každou duši zvlášť, vždy to tak dělával.
Dokázal ochránit všechny, držel nad nimi svou ruku a to byl duvod, proč ho lidé obdivovali. Nikdo si nedovolil tak upřímného a hodného muže zradit.
A mne bylo ctí, mít ho po boku a být jeho dcerou.
Věděla jsem, že i přes všechny zlé věci co se mi staly by mne nezavrhl, ale řekl by mi ať se usměju a nechám to být, protože se to stalo. Mělo se to tak stát, nemužeme si vybrat co se nám stane, jen to co se bude dít dál, a já si vybrala sílu. Sílu zapomenout.
Zlé věci se prostě ději i dobrým lidem.

Došli jsme na konec lesa. Před námi se rozprostřela veliká vesnice.
"Jediná vesnice, která se vzepřela královi a zavrhla nápad odstranit ženy, rodná vesnice nás všech." Zvolal Jayden.

Mezi polorozpadlými domy stáli lidé, obdarovávali nás usměvy a od každého nám bylo dáno něco k snědku.
Hladové žaludky se plnily, štěstí z přežití se stupňovalo a já začala přemýšlet o tom, zdali to muj muž přežil.

Žena v bílé sukénce a čepečku mi podala otěže od mohutného vraníka.
"Má paní, je to věrný a silný kuň, doveze vás kamkoliv budete chtít a bude za vás bojovat. Přeji vám svobodu, opatrujte mi ho."

"Opatruji ho, jakoby to bylo mé dítě, to mi věřte. Ale budu dělat v
vše pro to, abych vám přítele vrátila zpět."

"Nedělejte si s tím hlavu, sloužil mi věrně celý život a teď je váš, jen radost přeji." Bezmyšlenkovitě jsem ji objala a byla vděčná že stále existují takoví lidé.

Sotva jsem však vraníka pochytila, ozval se dusod kopyt a on se začal vzpouzet.
Otočila jsem se a viděla ryšavého mladíka s tvrdým výrazem a plně ozbrojeného. Začala jsem ustupovat.

"Thálie nebojte, posel který byl na hradě jen pro naše informace."
Muž seskočil z vysokého hnědáka a namířil si to ke mně.
"Má paní." uklonil se.
"Je mi opravdu srdečně líto, že vám tuto zprávu musím sdělit já, ale Váš manžel..."
Nedokončil svuj výrok a ani nemusel, věděla jsem co vyjde z jeho ust.
"Je mrtev.." Vydechla jsem neschopna dalšího slova.
Svět začal tmavnout pod tíhou té nečekané informace.
Těžkost v mých kolenou zesilovala, pohled se začal rozmazávat.
"Thálie!" Poslední vystrašený výkřik, který jsem stihla uslyšet těsně před tím, než jsem upadla přímo do Jaydenovy náruče.

Křísili mne, věděla jsem to avšak touha po smrti byla větší. Přála jsem si zmizet a nebýt nikým viděna.
Držela jsem oči silně přimknuté k sobě a zustavala v nevědomosti ohledně okolního dění.
Bála jsem se probudit. Jen upadnout do věčného spánku a stačilo tak málo.
Tolikrát jsem samu sebe pobízela že jsem silná. Ale copak se takhle chová silná žena? Ne, jen zbabělec.

A tak se to stalo, víčka jsem otevřela dokořán a dala tak prostor světlu pohltit muj pohled.

Nacházeli jsme se v malé prostorné světničce se špinavými okny, já, ležíc na seně s roztrženým šatem a Jayden nakláníc se nad mým nebohým tělem.
"Thálie, jsem natolik rád že jste v pořádku! Všem jste nahnala strach že by vaše záchrana přišla vniveč."
Neodpovídala jsem, nechala jsem jen uši ať poslouchají.
"Vy nebudete mluvit?" Zapíchla jsem do něj svuj tázavý pohled .
"Vím moc dobře jak se cítíte." Chopil se znovu slova.
Ale já zakroutila hlavou "ne, omyl, vy vubec nemužete vědět jak se cítím. Přijela jsem do Anglie jako žena s čistým svědomím, to že byl muj manžel hulvát by možná má duše něják přežila, ale on mě pošpinil a co huř? Změnil mě, změnil mě k něčemu co já sama nepoznávám."
"Naopak, neexistuje situace, která by vás nezocelila, neposouvala dál. Přijela jste silná, ale odjíždíte mnohem silnější. Však se na sebe podívejte, co vše jste přešla a zvládla, smrt pana Arthura mne velice mrzí, byl to dobrý muž, bylo mi ctí mu sloužit a ještě více mne hřeje u srdce že jsem svuj slib dodržel a přivedl vás sem spolu s ostatními živou a zdravou."
Tíhu jeho slov jsem nezvládla, slzy mi začaly stékat po tvářích .
Objal mne silnými pažemi a chlácholil.
"Co však je spravedlivé, zemřel se svým bratrem. A bojoval do poslední kapky krve která z něj vyšla. Stihl osvobodit nás všechny, už to bude jen dobré."
Pokřižovala jsem se za svého muže. A od té doby, od našeho nečekaného shledání jsem ho nosila v srdci a nosím stále.

***

Dva roky po té události se Thálie konečně dostala do svého rodného Skotska.
Už nikdy ale nebyla jako dřív.
Některé věci vás změní a jiné jen posunou o pár kroku napřed.

***

A máme tu poslední díl, stále to něják nemužu přenést přes srdce, ačkoliv několik posledních částí vypadá odfláknutě, dala jsem si s tím skutečně dost práce. Celý tenhle příběh je uplně první sáhodlouhý , který jsem zvládla dokončit. S tímhle psaním jsem začala někdy na začátku července 2015 - teď zde máme říjen 2015 a příběh je u konce, osud Thálie, ačkoliv byl velmi krkolomný dopadl dalo by se říci dobře. Smrt jejího manžela byla od začátku plánovaná.
Ukončila jsem to nejasně, vím, vím. Pokud by byly nějáké otázky neváhejte a ptejte se (samozřejmě ohledně příběhu.)

Moc bych chtěla poděkovat lidem, kteří si tohle všechno četli a věrně lajkovali a psali vlastní názory, neskutečně si toho vážím.
A také chci poděkovat svojí mamce za to, že mě dokopala k tomu to dopsat, bez ní bych se nejspíš nedohrabala konce. :D