1.

1.3K 47 1
                                    

Anette

Nádech, výdech, vykročit pravou nohou.
A je to. Jsem na vysoké. A dneska mám i první den. Nemůžu tomu uvěřit. Celý svůj život se těším až vstoupím do této budovy, kterou obdivuji už od dětství.
Vzpomínám jak mi mamka vždycky říkávala že je času dost ale já si stejně nikdy pokoj nedala.

Učila jsem se skvěle, prospěch jsem měla znamenitý. Díky tomu jsem si ovšem vysloužila přezdívku šprt. No ráda za to nejsem ale co se dá dělat. Na sporty jsem velký antitalent. Knihy jsou mojí vášní.

Vybrala jsem si jako hlavní obor právo a jako vedlejší literaturu. Takže právě teď mířím do učebny práva. Moje fyzička je hodně špatná a to jsem teprve v druhém patře a jdu do čtvrtého.

Tak jo sedím, ale plíce jsem zanechala asi někde u pátého schodu v prvním patře.

„Dobrý den, jsem učitel Rahl a budu vás vyučovat v oboru práva. Jelikož je tohle váš hlavní předmět, budu od vás vyžadovat včasné příchody na hodiny a plnění svých zadaných práci. A samozřejmě komunikaci." A s tím se otočí k tabuli a začne zapisovat co nás na úvod čeká.

Jsem nadšená!

Ze školy vycházím po pěti hodinách. Mířím si to na oběd.
Zašla jsem si do nějakého rychlého občerstvení a i s jídlem s sebou jsem šla do městské knihovny.
Knihovnice mě tu už znají. A já znám knihovnu jako svoje boty. Dojdu si tedy do odborného oddělení pro jednu knihu která se mi bude hodit v hodinách. A ještě pro nějakou svojí..

A vydala jsem se na byt.
Mám to štěstí/smůlu že si mě vzal pod křídla můj starší bráška.
Pracuje jako IT specialista v nějaké soukromé firmě. A jelikož je to pro mě lepší než dojíždět domů, do menší vesnice za městem, kde spoje nejsou tak jaké bych potřebovala, tak jsem u brášky.

„Leo! Jsi doma?" Zakřičím po příchodu domů.
„Jooo!" Ozve se odpověď v doprovodu smíchu
Přišla jsem do kuchyně kde seděl u stolu a byl na počítači, kde měl rodiče na skype.
„Nett!" Ozvali se rodiče
„Tak co škola? Je to jak sis to představovala?" Chrlí mamka
„Ano je to boží " usměju se a svalím se na židli vedle Lea.
„Předměty vyhovují, zatím?" Zajímá se taťka
„Ano sice první dny toho je vždy málo ale zatím si nemůžu stěžovat " usměju se.
„Leo, kdyby si s čímkoli potřeboval jak už finančně pomoci a tak, neboj se ozvat" řekne táta bráchovi ten kývne na souhlas i když si myslí stoprocentně své... a to pravý opak.

Volali jsme jen chvilku ale přišlo mi to jako věčnost. Pak jsme to konečně ukončili a já se mohla jít vzít tepláky a válet se na gauči. Vzala jsem si porci jídla ze včera.
„No nic jdu do práce přijdu večer, nezlob" vstane brácha já mu s plnou pusou jen zamávám.  Uchechtne se a zmizí z bytu. Po jídle se už převlečená do tepláků a Leova trika rozvalim na gauči a k sobě si jako společnost vezmu knihu.

Miluju se ponořit do příběhy a chvíli nemyslet na realitu... Vžít se do života jiných, vymyšlených postav. Vypnout a prostě odpočívat...

Sice vždy u toho usnu ale to je tím že čtu dlouho do noci ale bráška mě vždy odnese ke mně do pokoje a uloží jak malé dítě.

Knihomolky vetřelec {Ch.L}Kde žijí příběhy. Začni objevovat