Kook princess

NÁHODA?

Když jsem se vzbudila, uslyšela jsem nepatrné šustění. Přetočila jsem se na druhý bok a spatřila Rafa, který na sobě měl pouze kalhoty. Usmála jsem se na něj a obdivovala jeho svalnaté tělo. On mi můj úsměv oplatil.

„Jak dlouho už tu jsi?" zeptala jsem se ospale.

„Já?" zeptal se s úšklebkem na tváři. „Ty jsi tu byla celou noc, lásko." Nervózně jsem se zasmála: „Ou, jasně." Rafe se na mě znovu usmál, oblékl si tričko a vyšel ven na balkón. Vyzdvihla jsem se na lokty. „Sakra! Celou noc?" řekla jsem si pro sebe.
Chvíli jsem přemýšlela, jako bych vůbec nevěděla, co jsem minulou noc dělala. A pak mi to došlo. Vyspala jsem se s Rafem. Panebože! Spadla jsem zpátky do postele. Plácla jsem si dlaní do čela. Co jsem to sakra provedla? Spala jsem se Sáry bratrem. To ne. Doprčic. Vždyť jsem nebyla ani opilá.
Nevěděla jsem, jestli mám mít radost, nebo se hroutit. I když jsem musela přiznat, že noc s Rafem byla úžasná. Rafe byl skvělej kluk a já ho asi vážně měla ráda. Vyjekla jsem nadšením. Ten pocit viny, jakože jsem udělala něco špatně, už opadl. Vystřídal ho pocit štěstí a radosti. Měla jsem chuť vyskočit na nohy a radostí si i zaskákat. Ale moje obava, aby se Rafe nevrátil dovnitř a neviděl mě, mi to nedovolila.

Rafe za chviličku přišel a něco hledal. Vylezla jsem zpod deky a lehla si hlavou směrem k němu. Podložila jsem si obličej dlaněmi. „Kam jdeš?" vyzvídala jsem.

„Ahm... Mám nějakou práci. Ale aaa... Můžeš tu zůstat. Ano? Hned jsem zpátky," odpověděl a vyšel z pokoje ven.

„Dobře," podívala jsem se za ním, a když zabouchl dveře, konečně jsem měla čas se pořádně zaradovat. Vyskočila jsem z postele a skákala až ke stropu. Do mé radosti se ale znovu vloudil ten pocit viny, který mi říkal, že jsem to dělat neměla. Co na to řekne Sára? Jak jen jsem jí to mohla říct? Jak někomu řeknete, že jste spali s jeho bratrem?
Neobtěžovala jsem se ani převlíct, v pyžamu vyběhla ven na chodbu a rychle přeběhla k Sáře do pokoje na druhý straně chodby. Vlezla jsem k ní do postele a lehce s ní zatřásla, abych ji vzbudila.

„Sáro? Sáro, vstávej. Musím ti něco říct," povídala jsem. Sára se na mě otočila a otráveně se posadila. „Co je? Stalo se něco?"

„No, jo. Teda... Něco jsem udělala," podívala jsem se do klína. „Ani nevim, jak se to stalo. Prostě to šlo tak nějak samo. Ne, že bych toho litovala. Já jen-"

„Co jsi udělala, Gwen?" přerušila mě.

„Já...," odmlčela jsem se a podívala se na ni, „vyspala jsem se s Rafem."

„No ne. Děláš si srandu, že jo?" vykulila na mě nevěřícně oči. Sice si ze mě, kdykoli jsem zmínila Rafa, dělala srandu, že jsem v tom až po uši, ale tohle by asi nikdy nečekala. „Vyspala jsi se s mým bratrem?"

„Sáro, omlouvám se," nevěděla jsem, co jinýho říct. Nevypadala, že by se mnou sdílela mou radost. „Neměla jsem to dělat." Sára chvíli mlčela a já čekala na její odpověď.

„Jo, já vím," lehce se na mě usmála.

„Jsi naštvaná?"

„Ne, nejsem."

„Nejsi?" zaradovala jsem se. „Chci říct, právě jsem se vyspala s tvým bratrem. A tak trochu z toho vyšiluju, jasný? Jednu chvíli se cejtím provinile a říkám si, že to byla chyba, a pak jsem zase mega šťastná, protože ho asi miluju." Sáře se začaly zavírat oči. Vypadla nepřítomně. Nejspíš už ji moje povídání o mých pocitech k Rafovi nebavilo. „Posloucháš mě ještě vůbec?"

„Jo, jasně," řekla polohlasem. Usmála jsem se nad ní. Co jsem taky čekala? Sára ranní ptáče nebyla. Takže jsem se nemohla divit, že ji moje vyprávění a přiznání probudilo jen na chvíli a že se jí pak začínaly klížit oči.
Ne, že já bych ranní vstávání měla ráda, ale díky této události s Rafem se mi rozhodně už spát nechtělo. Moje myšlenky by mě ani spát nenechaly.
      Nechala jsem Sáru spát, převlíkla se a vydala se do města si něco koupit. Dojela jsem si tam autem. Nechtělo se mi jít pěšky. Rafe sice říkal, že se za chvíli vrátí, ale tak jsem alespoň mohla koupit něco i jemu. Nebo bychom si mohli udělat piknik. Jo, to byl nápad. Určitě se mu bude líbit.

Procházela jsem mezi regály v malém obchůdku a brala všechno, co mi padlo do oka. Jahody, borůvky, brambůrky, křupky, limonády, bonbony a mnoho dalšího.

Se skoro plným košíkem jsem došla k pokladně, abych zaplatila. Celý nákup byl levnější, než bych čekala. Všechno jsem to dala do igelitové tašky a vyšla ven. Rozhlédla jsem se, abych se přesvědčila, že nejede žádný auto, a vtom můj zrak upoutal John B, který zrovna přelít přes řetěz, který se táhl podél silnice. To ho neviděl? Suverénně do něj prostě najel kolem. To ho vymrštilo do vzduchu a on tvrdě dopad na silnici. Byl to opravdu nehezký pád. Doufala jsem, že byl v pohodě. Rozběhla jsem se jeho směrem a volala: „Kámo! Vážně si právě přeletěl přes ten řetěz?" Shlédla jsem na něj a přiklekla si k němu dolů. „Panebože. Do háje, tvoje tričko." Podívala jsem se na krvavou skvrnu na pastelově oranžové látce. John B se nadzvedl, aby se na to místo podíval. Vyhrnula jsem mu tričko a zalapala po dechu. Ta rána na jeho břiše nevypadala moc dobře.

„No," řekla jsem a shrnula mu tričko zase dolů.

„Jo, to - to není ideální," povzdechl si John B.

„To vůbec není dobrý," konstatovala jsem.

„Hale, mohla bys mě vzít do nemocnice?" z ničeho nic se mě zeptal. Věnovala jsem mu zvědavý pohled: „Teď hned?" Odvrátil ode mě pohled a zadíval se někam do pryč. „Jo, teď hned," odvětil. „To by bylo úžasný."

„Jo, fajn," souhlasila jsem. „Dobře. Ale musíš vstát." Pomohla jsem mu na nohy a společně jsme zamířili do auta. Hned jak se usadil, sjel se sedačkou dolů jak nejvíc to šlo, takže už ležel.

„Vi -vidíš auto? Modrobílý policejní SUV?" ptal se. Rozhlídla jsem se a opravdu. „Ano, vidím modrobílý policejní SUV."

„Sakra!" zaklel. „Vidíš chlapa bez krku?" Pootočila jsem se v sedadle, abych měla lepší rozhled. „Je tam chlap a opravdu nemá krk. Je tam s ním nějaká ženská."

„Co - co dělaj?"

„Oni..." dala jsem zpátečku a pomalu vyjížděla.

„Můžeš - můžeš už jet?! Prosím!" začínal být nervózní a nevrlý. Asi to měl v povaze.

„To - to dělám. Uklidni se. Ježiši."

„Díky."

„Jsou u toho rozbitýho kola." Zařadila jsem jedničku a jeli jsme.

Nějakou dobu mezi námi bylo naprostý ticho, ale pak mi to nedalo a musela jsem se zeptat. I přes to, že mi do toho zřejmě nic nebylo: „Proč po tobě jdou policajti? Vykradl si banku nebo co?" John B se neustále ohlížel dozadu. Nejspíš se bál, aby za námi někdo nejel.

„Jo, no, asi bude lepší, když to vědět nebudeš."

„Co jsi? Zločinec na útěku, Johne?"

„Já nevim, spíš uprchlík nebo tak něco," znovu se ohlídl dozadu. „Hale, víš co? Neber mě do nemocnice. Zaboč doleva. Prosím. Musím něco udělat." Zabočila jsem doleva, jak chtěl, a pak zastavila u krajnice. John B vylezl z auta a pro něco běžel. Za pár sekund se vrátil a nasedl dovnitř. „Jedem Sancho. Dělej. Dělej. Dělej."

„Dobrý, dobrý. Jedu," klidnila jsem ho. Jakoby dobil energii.

•••🌊🐚🌊•••

Autor: Aaa! Dobrodružství začíná!