Kapitola 6

467 24 2
                                    

•Pohled Ládi•

,,Máš to tady hezký," pochválila můj byt Julie, když jsme vešli z předsíně do kuchyně spojené s obývákem. Rozhlížela se všude kolem sebe, ale na chvíli se zastavila u velkých prosklených oken s výhledem na Prahu. Pozoroval jsem každý její krok. Její dlouhé blonďaté vlasy se pohybovaly do rytmu její chůze a sralo mě, že mě bere jen to, že existuje. Sere mě to proto, že jsem toto s žádnou holkou nezažil, tak nevím, proč to zažívám s ní. Je hezká, to jo, ale není nejhezčí z těch, co jsem kdy měl. Asi mě na ní dostává hlavně to, že je i nadále odmítavá. Na to nejsu zvyklý.

,,Díky," řekl jsem stroze. ,,Měli bysme si objednat nějaké to jídlo, fakt už chcípám hlady," přiznal jsem. Julie začala horlivě přikyvovat. ,,Co by sis dala?" zeptal jsem se.

Mykla rameny. ,,Mně je to jedno, já sním všechno," odpověděla. ,,Hlavně, ať je toho hodně," dodala ještě.

Uchechtl jsem se. ,,Mekáč?" navrhl jsem.

Julie na mě vytřeštila oči. ,,To můžeš?" zeptala se překvapeně.

,,Výjimečně," přiznal jsem. ,,A dám si i salát, aby se neřeklo," zasmál jsem se.

Julie se mnou. ,,Tím chceš říct, že je dnešek výjimečný?" mykla na mě laškovně obočím, ale bylo mi jasné, že si dělá srandu.

,,V podstatě," přikývl jsem. ,,Fanynky si nevodím domů každý den," oplatil jsem jí stejným tónem.

,,Smůla, že sis vybral zrovna mě. Se mnou nic nebude," řekla a zkřížila si ruce na prsou, zatímco se opírala bokem o kuchyňskou linkou. Já jsem seděl na barové stoličce. Byli jsme od sebe zhruba metr. ,,Navíc, nejsem tvoje fanynka," nezapomněla podotknout důležitě za doprovodu vztyčeného ukazováku.

Naklonil jsem se k ní blíž a neodpouštěl si ten tón, který ona nastolila. ,,A co by mělo být?" zeptal jsem se jí s přímým pohledem do očí.

Julie v momentě zrudla a sklopila hlavu k zemi. Nečekal jsem, že ji nachytám zrovna na tomhle. Musím uznat, že byla k sežrání, když byla v rozpacích. ,,Jedna nula, kopačko," vypadlo z ní po pár vteřinách.

Rozesmál jsem se a vítězně jsem si poplácal po rameni. ,,Hraješ hru mimo svoju ligu, Julie."

,,Uvidíme," prskla. ,,Třeba jsem tě nechala vyhrát schválně," mrkla na mě. Líbilo se mi, že se nedala. Musím říct, že tady to popichování s ní mě ohromně bavilo. Vlastně jsem to asi s žádnou jinou holkou nikdy takhle neměl. Určitě ne po tom, co jsme se znali zhruba asi hodinu.

Zakroutil jsem nad ní se smíchem hlavou. Vzal jsem do ruky telefon a klikl na jednu z aplikací na dovoz jídla. ,,Tak co si dáš na to jídlo?" změnil jsem téma.

Julie se napřímila. ,,Takže určitě nugetky, ale asi mi nebude stačit šest," začala. ,,Velký hranolky a sladkokyselou, samozřejmě," pokračovala. ,,Ještě bych si dala McChicken a to bude asi všechno," zdálo se, že skončila. ,,Ne! Kecám! Ještě jablečnou taštičku," dokončila dramaticky svůj sáhodlouhý seznam.

Nevěřícně jsem na ni hleděl. ,,To takhle jíš normálně?" zeptal jsem se. Jestli jo, tak nechápu, kam to dává. Je hodně hubená.

,,Seš ten typ, co zastává názor, že holky musí jíst málo?" ohradila se podrážděně a sledovala mě se zdviženým obočím. ,,Seš zvyklej na modelky, co?"

,,Vůbec, jen by mě zajímalo, kam to dáváš," řekl jsem. ,,Máš krásnou postavu," dodal jsem. To ji obměkčilo.

Usmála se a zakroutila hlavou. ,,Tohle jsou tvoje taktiky, Láďo Krejčí?" zeptala se řečnicky. ,,Zatím slabota," řekla. ,,Myslela jsem, že muž tvého kalibru bude mít v zásobě lepší věci," rýpala dál.

,,Zajímavé, že mám pocit, že to na tebe funguje, ledová královno," oponoval jsem jí. Náš oční kontakt se nepřerušoval. Oba jsme se hypnotizovali pohledem a na našich obličejích si pohrávaly pobavené úšklebky. V životě jsem s žádnou holkou neměl takovou chemii. Čím víc jsem na ňu zíral, tím víc mi přišla hezká.

,,To máš nějaký halušky z hladu," odsekla. Nevím, jestli to dělala schválně nebo její tělo reagovalo takhle přirozeně, ale každou větou se ke mně blížila o kousek blíž. ,,Najíš se a bude dobře," mrkla na mě se smíchem a rukou mi rozcuchala vlasy.

Když chtěla ruku stáhnout zpět k tělu, chytl jsem ji za zápěstí, čímž jsem ji přitáhl skoro úplně na sebe. ,,Na moje vlasy se nesahá," řekl jsem důrazně, ale pořád se značnou dávkou pobavení. S ní to prostě jinak nešlo.

Julie se nesnažila ani vysmeknout, prostě tak zůstala. ,,Myslela jsem si, že jako výjimečná fanynka můžu všechno," řekla sebevědomě.

,,Můžeš jenom to, co chcu já," vypadlo ze mě. Naše oči se od sebe neodpojily ani na vteřinu.

Juliin smích se rozezvonil všude kolem. ,,A co bys chtěl?" šeptla a přiblížila se blíž k mému obličeji. Byli jsme zhruba ve stejné výšce, když já jsem stále seděl na barové stoličce s rozkročenýma nohama a ona stála mezi nimi. Její ruce jsem stále držel.

Můj pohled sklouzl na její rty, ale věděl jsem, že odolám. ,,Aby dovezli to jídlo co nejrychleji," šeptl jsem jí do ucha, přičemž jsem se letmo dotkl jejího krku. Celá se zachvěla. Ha! Může mi tvrdit, že ze mě není hotová, když její tělo mluví jasně.

Julie se šokovaně odtáhla. ,,Ty seš hajzl, skoro jsem tě měla!" vyjekla nasupeně a lehce mě bouchla do hrudi.

,,Zlato, celou dobu jsem tady já ten, co určuje pravidla naší konverzace."

Tak jak se vám líbí chemie mezi Julií a Láďou? Co myslíte, že bude dál?

Mimo ligu - LK37 [CZ] Dove le storie prendono vita. Scoprilo ora